Čís. 14496.

Přípustnost pořadu práva pro žalobu dřívějšího kantora a košeráka proti židovské náboženské obci na vydání listiny, že byl dán od určitého dne na trvalý odpočinek. Jde o poměr soukromoprávní a o nárok z takového poměru vyvozovaný.
(Rozh. ze dne 2. července 1935, R II 298/35.)
Žalobce uplatňuje, že byl u žalované židovské náboženské obce zaměstnán jako kantor a košerák a vykonával též funkci tajemníka a pokladníka a že není již aktivně činný. Domáhá se na žalované obci vydání listiny, jíž byl dán od 1. ledna 1930 na trvalý odpočinek. Prvý soud zamítnuv námitku nepřípustnosti pořadu práva uznal podle žaloby. Odvolací soud vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva a žalobu odmítl. Důvody: Zevní poměry náboženské společnosti židovské upraveny jsou zák. čís. 57/1890 ř. z. a příslušnost úřadů státních, jímž svěřeno je zasahovati do poměrů této náboženské společnosti, nařízením min. vyuč. čís. 96/1897 ř. z. Podle těchto norem nemůže býti soud povolán k tomu, aby donucoval představenstvo náboženské obce židovské, aby plnilo svoje zákonné nebo statutární závazky, zejména proti svým zřízencům. Z dopisu ze dne 6. srpna 1930, jímž správní komise žalované obce oznamuje žalobci pensionování, je patrno, že odpočivné platy ustanovuje správní komise s výhradou budoucího jiného rozhodnutí řádně zvoleného zastupitelstva obce a z další korespondence je patrno, že požitky ty byly změněny. I když jest oprávněn zájem žalobcův, aby mu bylo jasně řečeno, jaké jsou jeho odpočivné nároky, nelze připustiti, aby domáhal se soudního rozsudku, že žalovaná obec je povinna vydati mu prohlášení, že byl dán 1. ledna 1930 na trvalý odpočinek. K tomu může donutiti žalovanou obec jedině správní úřad, příslušný podle citovaného min. nařízení. Odvolací (rekursní) soud nepovažuje žádané prohlášení za vysvědčení podle § 2 d) zák. o prac. soudech; naopak, požadované prohlášení se zákonem o prac. soudnictví nemá nic společného, neboť je patrno, že se prohlášení má týkati pense žalobcovy. I kdyby žalovaná obec byla nositelkou pojištění žalobcova, ani pak by nemohla býti poháněna před soud, aby vydala pensijní výměr, nýbrž podle pens. poj. zákona jen před správní úřad; ale žalovaná obec není nositelkou pojištění, neboť není ani pojišťovacím ústavem, ani náhradním ústavem, určeným k tomu, vypláceti zaopatřovací požitky, nýbrž je zaměstnavatelkou, jejíž zřízenec byl zproštěn pojišťovací povinnosti, poněvadž mu jeho zaměstnavatelka zaručila normální odpočivné podle poj. zákona a je snad i zabezpečila. Ať už tedy se hledí na žalovanou jako na organisaci veřejnoprávní po rozumu zák. čís. 57/1890 ř. z., nebo snad neprávem jako na nositelku pojištění nebo náhradní ústav, v žádném případě nelze vymáhati výměr potřebný pro rozhodnutí sporu o žalobcových nárocích na odpočivné pořadem práva, neboť v prvém případě jsou povolány úřady správní bdíti nad tím, aby obec a její orgány zachovávaly zákony a stanovy, ve druhém případě pouze správní úřady mohou přinutiti podle pens. poj. zákona příslušný ústav, který je nositelem pojištění, aby vydal výměr, který požaduje žalobce.
Nejvyšší soud obnovil v otázce přípustnosti pořadu práva usnesení prvého soudu a uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí ve věci.
Důvody:
Zaměstnanecký poměr žalobcův byl založen smlouvou se žalovanou obcí sjednanou. Zákon čís. 57/1890 ř. z., jímž byly upraveny zevní právní poměry židovské náboženské společnosti, vyhrazuje náboženským obcím ustanoviti zaměstnance a smluvně upraviti jejich práva a povinnosti (§§ 16, 28). Smluvní ráz a tedy soukromoprávní povahu žalobcova služebního poměru nelze vyloučiti úvahou, že podle § 30 zák. čís. 57/1890 ř. z. státním úřadům náleží dohlížeti na činnost náboženských obcí a jejich činovníků, ježto tu jde o výkon veřejnoprávní moci v poměru mezi státní správou a náboženskými obcemi, a uplatňováním této moci neměly býti a nejsou dotčeny vztahy mezi jednotlivou obcí a jejími zaměstnanci. Jde proto v souzené věci o soukromoprávní poměr a o nárok vyvozovaný z takového poměru, pročež jsou k jednání i rozhodování o něm povolány soudy, zvláště když nebylo rozhodování (judikování), o kteréž jde, zvláštním zákonným předpisem přeneseno na správní úřady.

Citace:

Čís. 14496.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 559-561.