Čís. 9445.

Odpůrčí nárok.
Původním odpůrcem odporovatelovým jest především dlužníkův spolusmluvník. Při jednostranných právních jednáních jest odpůrcem ten, proti komu bylo vykonáno právní jednání, jinak jest jím každý, kdo i nepřímo nabyl prospěchu z právního jednání. Dlužník jako takový nemůže býti odpůrcem odporovatelovým, leč stal-li se dlužník dědicem nebo právním nástupcem odpůrce odporovatelova, anebo odvozuje-li své právo od původního zavázaného. V takových případech jest však odpor proti dlužníku přípustný jen, jsou-li splněny podmínky § 11 (2) čís. 1 až 3 odp. ř. Dlužník (manžel) odvozuje své právo od původního zavázaného (manželky), vyhradil-li si, odstupuje nemovitosti manželce, výměnu na odstoupených nemovitostech a manželka svolila k tomu, by byla výměna vtělena na těchto nemovitostech.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1929, Rv II 99/29.) Žalobci byla proti Františku M-ovi právoplatně přisouzena peněžitá pohledávka, k jejímuž vydobytí vedl marně exekuci na dlužníkovy movitosti. Ježto František M. postoupil své manželce Emilii M-ové nemovitosti, na nichž si vyhradil doživotní výměnu, žaloval žalobce Františka a Emilii M-ových, by odstupní smlouva, jíž František M. postoupil Emilii M-ové nemovitosti, jakož i doživotní výměna, zajištěná pro Františka M-а na postoupených nemovitostech byla prohlášena proti žalobci za bezúčinnou, žalobce byl oprávněn vésti na ony nemovitosti exekuci k vydobytí své pohledávky a žalovaný František M. byl uznán povinným trpěti, by žalobcova pohledávka byla uhražena v pořadí před výměnou váznoucí pro něho na nemovitostech. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud odvětil k dovolání žalovaného Františka M-а v
důvodech:
Především jest se vypořádati s námitkou nedostatku pasivní legitimace, uplatňovanou tímto žalovaným také ještě v dovolání. Odpůrčí řád neustanovuje, kdo jest ve sporu původním odpůrcem odporovatelovým. Podle shodného názoru literatury (Ehrenzweig, komentář str. 371 a 377, Bartsch-Pollak str. 224, poznámka 6 a str. 281 pozn. 1), jest původním odpůrcem odporovatelovým především spolusmluvník dlužníkův (totiž »druhá strana«, jak se praví v § 2 odp. ř.). Při jednostranných právních jednáních jest odpůrcem ten, proti komu bylo právní jednání vykonáno, jinak jest jím každý, kdo i nepřímo nabyl prospěchu z právního jednání. Dlužník jako takový nemůže býti odpůrcem odporovatelovým. Že tomu tak, vyplývá nejen z účelu odpůrčí žaloby, kterou se má přivoditi bezúčinnost právního jednání jen proti odporujícímu věřiteli, kdežto proti druhým osobám, tudíž také mezi dlužníkem a odporovatelovým odpůrcem, zůstává toto jednání v platnosti, nýbrž vyplývá to i z rozsahu odpůrčího nároku, neboť tento jest omezen podle § 13 odp. ř. po objektivní stránce jen na to, co ušlo odporovatelným jednáním ze jmění dlužníkova. Výjimku z této zásady jest však připustiti (Ehrenzweig str. 337, Bartsch-Pollak str. 281) tehdy, stal-li se dlužník dědicem nebo právním nástupcem odpůrce odporovatelova, nebo odvozuje-li své právo od původního zavázaného (§1 (2) odp. ř.). V takovém případě jest však odpor proti dlužníku přípustný jen, jsou-li splněny podmínky ustanovené v § 11 (2) čís. 1 až 3 odp. ř. V souzeném případě vyhradil si spolužalovaný František M. při sjednání odstupní smlouvy, které se odporuje, výměnu na odstoupených nemovitostech a spolužalovaná manželka Emilie M-ová svolila k tomu, by výměna byla vtělena na těchto nemovitostech. Úmluvě uzavřené takto mezi oběma manželi, lze rozuměti jen tak, že spolužalovaný manžel odvozuje své právo na výměnu od původního zavázaného, kterým jest manželka. Neboť právo na výměnu mohlo býti založeno pro odstupitele jen tím, že nabyvatelka odstoupených jí nemovitostí jako jejich vlastnice, poskytla manželi výměnu, an si tento nemohl na vlastní věci založiti výměnu už podle zásady »nulli res sua servit«. Vzhledem k tomu nelze spolužalovanému Františku M-ovi jako osobě, která odvozuje své právo od původního zavázaného, odepříti pasivní oprávnění ke sporu a jest tudíž jeho námitka nedostatku tohoto oprávnění bezdůvodnou. Jest další otázka, zda jsou u tohoto žalovaného splněny předpoklady § 11 (2) čís. 1 až 3 odp. ř. Otázku jest zodpoveděti kladně, ano bylo současně uznáno, že jest odůvodněn odpor proti jeho právnímu předchůdci (proti jeho manželce), a jest prokázáno nejen, že spolužalovaný měl úmysl zkrátiti věřitele, nýbrž i, že jest příbuzným právního předchůdce a že jeho nabytí spočívá na bezplatném předchůdcově opatření (výhrada výměny stala se bezplatně) a posléze an důkaz bezelstnosti, který by mu náleželo k jeho vyvinění provésti, jest podle zjištění stavu věci u něho vyloučen.

Citace:

č. 9445. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 768-770.