Čís. 9439.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Jistota složená obchodním pomocníkem nemůže býti předmětem úmluvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nejen při dojednání služební smlouvy, nýbrž vůbec po dobu trvání služebního poměru až do jeho ukončení, činí-li si zaměstnavatel proti zaměstnanci nároky na náhradu škody ze služebního poměru, jest zaměstnanec oprávněn žádati složení jistoty na soudě. Teprve při ukončení služebního poměru jsou dopuštěna mezi stranami ujednání, odporující v neprospěch zaměstnanců ustanovením § 40 zák.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1929, Rv I 1820/28.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného družstva jako skladník. Před nastoupením služby složil jistotu 3000 Kč. Ježto nebyla žalobci při skončení služebního poměru jistota vrácena, domáhal se žalobce na žalovaném družstvu, by byla jistota složena na soudě. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Žalující strana opírá návrh na složení jistoty k soudu o ustanovení § 35 zák. o obch. pom. Pokud jde o námitku žalované strany, že byla oprávněna použíti jistoty bez dalších soudních zákroků ke krytí schodku, zjistil soud, že předseda představenstva S. po tvrzeném zjištění schodku ve skladu svěřeném žalobci prohlásil, že jistota propadá ke krytí tohoto schodku, že žalobce nebyl propuštěn, že však byl vyzván, by složil novou jistotu, což neučinil, a že na toto sdělení žalobce neodpověděl, což pokládal svědek Antonín T. i ostatní za souhlas s použitím jistoty ke krytí schodku. Tato svědecká výpověď jest částečně podporována méně věrohodnou výpovědí svědka Antonína L-а, kterýžto svědek vypovídal nepřesvědčivě a zavdal příčinu svým chováním k pochybnostem o své nezaujatosti. Nepochybně však bylo zjištěno, že předseda představenstva žádal na žalobci, by svou jistotu poskytl na schodek ještě před tím, než služební poměr byl rozvázán. Ustanovení § 35 zák. o obch. pom. jako právo nutkavé (§ 40 cit. zák.) vylučuje úmluvu, jíž by se za trvání služebního poměru mohl zaměstnanec vzdáti nároku na složení jistoty k soudu, a úmluva, že zaměstnavatel může použíti jistoty zaměstnancovy k úhradě škody jím způsobené, není platná, stala-li se před ukončením služebního poměru a zaměstnanec může žádati nehledě k takovéto úmluvě, by jistota byla složena na soudě (rozh. ze dne 17. července 1925 Rv I 732/25 čís. sb. 5132). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací důvod nesprávného právního posouzení shledává odvolatel v nesprávném prý výkladu § 35 zák. o obchodních pomocnících prvým soudem a vytýká v tomto směru, že prvý soudce přehlíží, že zaměstnanec může žádati složení jistoty na soudě, když si zaměstnavatel při ukončení služebního poměru činí nároky na náhradu škody, kdežto v souzeném případě prý odvolatel již v květnu 1927 půl roku před ukončením služebního poměru, žádal, by žalobce uhradil schodek, a že žalobce s použitím jistoty k částečné úhradě schodku souhlasil, takže při skončení služebního poměru nebylo tu již jistoty. Podle mínění odvolatele jest ustanovení § 35 zák. o obchodních pomocnících vykládati způsobem obmezujícím, a nelze je proto použíti na případ, kde se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodli o použití jistoty již za trvání služebního poměru. S míněním odvolatele nelze však souhlasiti. Podle § 35 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. může zaměstnanec, dal-li jistotu a činí-li zaměstnavatel na něho nároky na náhradu škody při skončení služebního poměru – žádati, by byla jistota složena na soudě; podle § 40 téhož zákona právo příslušející zaměstnanci podle § 35 nemůže býti služební smlouvou ani změněno ani zrušeno. Z tohoto doslovu zákona vyplývá, že jistota složená zaměstnancem nemůže býti předmětem úmluvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nejen při dojednání smlouvy služební, nýbrž po celou dobu trvání služebního poměru až do jeho ukončení, a že pak, činí-li si zaměstnavatel nároky na náhradu škody proti zaměstnanci ze služebního poměru, má zaměstnanec právo žádati její složení na soudě. Teprve při ukončení služebního poměru jsou ohledně jistoty dovolena mezi stranami ujednání odporující v neprospěch zaměstnanců předpisům § 40 zák. o obch. pom., nikoli však, dokud poměr služební ještě trvá. Jestliže tedy zjistil prvý soud na základě výpovědi svědka Antonína T-а, že předseda žalované strany po zjištění schodku ve skladu žalobci svěřeném prohlásil, že žalobcova jistota propadá ke krytí zjištěného schodku a že žalobce byl vyzván, by složil novou jistotu, že však vyzvání tomu nevyhověl, což bylo považováno za souhlas žalobce s použitím jistoty ke krytí schodku, je tato skutková okolnost naprosto nerozhodná, ana každá úmluva v neprospěch zaměstnance za trvání služebního poměru až do jeho ukončení jest bezúčinná. Bylo proto odvolání jako neodůvodněné zamítnouti a potvrditi napadený rozsudek ze správných důvodů prvého soudu (srov. sb. n. s. čís. 3750 a 5132).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud právem usuzuje z doslovu zákona (§§ 35 a 40 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. o obchodních pomocnících), že jistota složená zaměstnancem nemůže býti předmětem úmluvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nejen při dojednání služební smlouvy, nýbrž po celou dobu trvání služebního poměru až do jeho ukončení, že, činí-li si zaměstnavatel proti zaměstnanci nároky na náhradu škody ze služebního poměru, jest zaměstnanec oprávněn žádati složení jistoty na soudě, jakož i, že teprve při ukončení služebního poměru jsou dopuštěna mezi stranami ujednání odporující v neprospěch zaměstnanců ustanovením § 40 cit. zák., nikoli však, dokud ještě trvá služební poměr. Ze žalobního žádání, obmezivšího se na to, by žalobcem složená jistota 3000 Kč byla složena s příslušnými úroky na soudě, je zjevno, že jde o žalobu na složení podle § 35 svrchu citovaného zákona, právem se tedy obmezily soudy nižších stolic na zkoumání zákonných předpokladů této žaloby, a když se odvolací soud nezabýval s tím, zda žalované družstvo již v květnu 1927, tedy půl roku před ukončením, ale za trvání služebního poměru, žádalo, by žalobce uhradil schodek, a zdali žalobce souhlasil, aby jistoty bylo použito k částečné úhradě schodku, takže prý při skončení služebního poměru nebylo tu již jistoty, nespočívá v tom neúplnost odvolacího řízení, poněvadž řečená okolnost je pro rozhodnutí rozepře nezávažná.

Citace:

č. 9439. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 757-759.