Čís. 13872.

Do nároku na pensi proti majiteli zabraného velkostatku jest započítati drahotní přídavek k invalidnímu důchodu, poskytovanému zaměstnanci Všeobecným pensijním ústavem, byly-li drahotní přídavky podle norem na velkostatku započítatelné nebo z pensi obvykle sráženy, a starobní důchod, jejž pobírá zaměstnanec od fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku.
(Rozh. ze dne 25. října 1934, R I 592/34.) Žalobce byl dán po 44leté službě na velkostatku hořovickém do pense dnem 1. května 1928, když byl před tím koncem roku 1927 po zabrání onoho panství Státním pozemkovým úřadem převzat tímto úřadem spolu s řadou jiných zaměstnanců panství a přikázán ministerstvu národní obrany. Na panství žalovaného v Hořovicích byla zavedena pro zestárlé a invalidní zaměstnance pense, t. zv. Hanavská pense a podle pensijních norem bylo lze dosíci pense až do výše 75% služebních požitků aktivních a jen úředníci, kteří dosloužili na panství padesáti let, mohli dosíci jako pense plného služebního platu aktivního. Žalobci byla vyměřena Všeobecným pensijním ústavem pense včetně drahotního přídavku ročně 7200 Kč a byl mu přiznán Státním pozemkovým úřadem, vlastně fondem pro zaopatření zaměstnanců velkostatku, starobní důchod ročně 8505 Kč a majitelem velkostatku byla doplněna pense částkou 474.75 Kč ročně z důchodu panství spolu s ponecháním užívání bytu. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce za žalovaném majiteli panství Hořovice zaplacení 12277 Kč 30 a placení ročních 14732 Kč 80 h od 1. března 1929, a odůvodňoval žalobní nárok takto: Vyměření pense jest nesprávné a odporuje i smlouvě i zákonu. Poslední služební požitky žalobcovy, započítatelné pro pensi, byly 22343.75 Kč, z čehož pense při 75;% činí 16757.80 Kč. Důchod přiznaný fondem pro zaopatřování zaměstnanců velkostatku v částce 8505 Kč nelze odečísti a rovněž nelze odečísti z pense vyměřené Všeobecným pensijním ústavem v částce 7250 Kč 5.175 Kč drahotního přídavku k vlastnímu důchodu invalidnímu v částce 2.025 Kč, takže zbývá straně žalující proti straně žalované ještě nárok na placení 1227.73 Kč měsíčně a tedy 14732.80 Kč ročně. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaný, jak jest nesporno, přiznal žalobci doplnění pense, vyměřené Všeob. pensijním ústavem a fondem pro zaopatřování zaměstnanců velkostatku částkou 474.75 Kč, ovšem namítal, že v tomto směru není žádného závazku pro něho, že toto doplnění pense bylo poskytnuto dobrovolně, a že žalobce nemá právní nárok na tuto pensi. Než, i kdyby šlo o dobrovolné plnění žalovaného, podle zákona o pozemkové reformě nejen smlouvy služební a závazky z nich plynoucí, nýbrž i dobrovolná plnění prohlášena byla za závazek a nemůže se žalovaný dovolávati toho, že plní dobrovolně. Žalovaný poukazuje k tomu, že žalobce by byl dán dříve do pense pro neschopnost, takže neměl ani práva, ani možnosti dosloužiti na panství 50 let a tím dosáhnouti pense 100%ní. Než žalobce nebyl pro neschopnost propuštěn a jest nerozhodné, co by se bylo snad stalo v budoucnosti, když se v době reformy pozemkové a převzetí velkostatku Hořovického Státním pozemkovým úřadem tak ještě nestalo. Žalobce se staví na stanovisko, že při posledních služebních požitcích, které bere jen částkou 22343.75 Kč, tedy menší částkou, než byla vzata za základ při vyměření důchodu, vyměřeného fondem pro zaopatření zaměstnanců velkostatku částkou 25851 Kč má nárok na pensi, t. zv. Hanavskou v částce 16757.80 Kč, t j. 75% posledních služebních požitků, že žalovaná strana nemá právo odečísti důchod 8505 Kč a že z pense vyměřené Všeob. pensijním ústavem nelze odečísti t. zv. drahotní přídavek v částce 5175 Kč. Důchod 8505 Kč byl přiznán žalobci jako náhrada za újmy pozemkovou reformou utrpěné, zejména tím, že žalobce přišel o své postavení jako správce polesí u žalovaného, a to ve smyslu ustanovení §§ 73 a 75 zák. ze dne 13. července 1922 čís. 220 sb. z. a n., jakož i vlád. nař. čís. 305/22, čís. 192/24 a čís. 29/23 a nelze tento starobní důchod odečísti od pense, příslušející na základě služební smlouvy a pensijních norem právě proto, že jde o náhradu za újmu výše označenou a tedy o odškodnění podle § 75 cit. zákona. Dále jest zodpověděti otázku, zda lze odečísti z pense vyměřené Všeobecným pensijním ústavem t. zv. drahotní přídavek v částce 5175 Kč. V tomto směru jest rozhodným ustanovení § 69 zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n., podle něhož má zaměstnavatel právo, započísti si na smluvní plnění jen základní pensi a nikoliv drahotní přídavek. Vždyť i zvýšení pensijních požitků, stanovené zákonem ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. jest podle § 118 odst. (2) tohoto zákona do smluvní pense nezapočítatelné, a nesmí si plátce smluvní pense srážeti částku, o kterou pensijní požitky, přiznané zejména podle zákona ze dne 5. února 1920 čís. 89 sb. z. a n. byly zvýšeny, takže si může strhnouti jen základní pensi, příslušející zaměstnanci podle zákona čís. 89/1920. Totéž platí i o požitcích podle zákona čís. 125/1931, který jest doplňkem § 177 zák. čís. 26/1929 a platí o těchto požitcích § 118 odst. (2) zák. čís. 20 z r. 1929. Na tom tedy nic nemění, že byl žalobci zvýšen důchod, jak je zjištěno potvrzením úřadovny A. Všeobecného pensijního ústavu ze dne 7. října 1933, přepočtením podle zákona čís. 26/29 na 9180 Kč ročně od 1. ledna 1929 a že podle § 177 bylo mu přiznáno zvýšení v roční částce 4770 Kč. Od t. zv. Hanavské pense ve výměře 16757 Kč 80 h ročně může tudíž žalované straně odečísti jen 2025 Kč, základní invalidní důchod, vyměřený Všeobecným pensijním ústavem, takže jest strana žalovaná povinna dopláceti žalobci nejen částku 474.75 Kč, nýbrž 14732.80 Kč ročně, tedy 1227.73 Kč měsíčně. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Jest přisvědčiti částečně odvolateli, že prvý soud pochybil v otázce započítatelnosti zaopatřovacích požitků přiznaných žalobci pensijním ústavem a fondem pro zaopatření zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku do pense od žalovaného. Prvý soud se mýlí, maje za to, že započtení drahotního přídavku k invalidnímu důchodu od pensijního ústavu do pense od žalovaného brání předpis § 69 zákona čís. 89/1920, neboť tento předpis zákaz ten neobsahuje a plyne z ustanovení § 118 zák. čís. 26/1929 naopak, že uznává platnost srnluvních ujednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o započítatelnosti drahotních přídavků, k nimž došlo před působností citovaného zákona. Bylo tudíž zjistiti, zda podle služební smlouvy, t. j. podle norem o tak zv. hanavské pensi bylo stanoveno, by do pense poskytované zaměstnancům majitelem panství byl započten také drahotní přídavek, poskytovaný pojištěnci pensijním ústavem k invalidnímu důchodu. Pak-li ano, bylo by od pensijních nároků žalobcových proti žalovanému odečísti nejen invalidní důchod 2025 Kč, nýbrž i drahotní přídavek 5175 Kč. Započtení dalšího zvýšení zaopatřovacích požitků podle zákona čís. 26/1929 brání předpis § 118 téhož zákona a pro započtení zvýšení podle zákona čís. 125/1931 není zákonného důvodu, neboť tento zákon byl vydán teprve po dání žalobce do pense, podle kteréžto doby jen se může říditi rozsah pensijních nároků proti žalovanému, a zákon ten byl vydán jako doplněk zákona čís. 26/1929 (arg. čl. I.) a jen na prospěch zaměstnanců, takže výhod přiznaných jím zaměstnancům nelze k jejich škodě využívati ve prospěch zaměstnavatelů zkrácením smluvních pensijních plnění. Pokud jde o započítatelnost zaopatřovacích požitků, jež byly žalobci přiznány fondem pro zaopatření zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku, nelze dáti za pravdu prvému soudu, jenž započtení těchto požitků do výslužného žalobcova vylučuje. Nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že zaopatření starobní a invalidní ve smyslu § 75 odst. 1 čís. 4 náhradového zákona má povahu odškodnění za ztrátu zaměstnání následkem provedení pozemkové reformy, jež se nedotýkalo poměrů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ze služební smlouvy. Podle ustanovení § 73 náhr. zákona byl fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků zřízen k zabezpečení starobních a invalidních požitků osob sepsaných podle § 72 téhož zákona, tedy osob majících povahu t. zv. trvalých zaměstnanců, jestliže u nich jen z důvodu provádění pozemkové reformy přestala nebo nezačala výplata zaopatřovacích požitků (§ 73 odst. 11 náhr. zák.). Z toho jest patrno, že fond byl zřízen jen k zabezpečení starobních a invalidních požitků, jež zaměstnancům velkostatků náležejí proti majitelům velkostatků zabraných státem k účelům pozemkové reformy, a že tedy zaopatřovací požitky fondem tím poskytované nejsou něčím, co má býti poskytováno vedle zaopatřovacích požitků od zaměstnavatele, nýbrž že jsou plněny v rámci zaopatřovacího plnění zaměstnavatelova. Tomu nasvědčuje ustanovení § 73 odst. (9) náhr. zák., jež zavazuje vlastníky zabraných velkostatků přispívati na fond, dále ustanovení odst. 15 téhož § a §§ 50, 57 a 74 náhr. zák. ve spojení s ustanoveními prováděcího nařízení ze dne 8. února 1923 čís. 29 sb. z. a n. Zejména nelze přejíti ustanovení § 40 prováděcího nařízení, jež výslovně praví, že za podmínek tam uvedených vyplácí fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků příslušné důchody na místě dřívějšího zaměstnavatele. Plní-li tedy fond zaopatřovací požitky zaměstnanci přímo, přejímá tím závazky zaměstnavatelovy, jichž vypořádání jest věcí mezi fondem a zaměstnavatelem, pročež nutno přiznati zaměstnavateli právo, aby plnění fondu započítal na své plnění zaopatřovacích požitků proti zaměstnanci.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
V otázce započítatelnosti drahotního přídavku k invalidnímu důchodu poskytovanému žalobci Všeobecným pensijním fondem a započítatelnosti starobního důchodu, jejž žalobce pobírá od fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků, odvolací soud nepochybil. Správně uvedl odvolací soud proti opačnému názoru žalobcovu, že započítatelnost zmíněného drahotního přídavku nebyla v § 69 zákona čís. 89/20 vyloučena. a že podle § 118 odst. (2) zákona čís. 26/29 jsou drahotní přídavky na smluvní plnění zaměstnavatelovo započítatelny, bylo-li to vymíněno. Byly-li tedy drahotní přídavky podle hanavské pense nebo norem na velkostatku žalovaného započítatelny nebo z pensí obvykle sráženy, bylo by je z vymáhané pense, kdyby žalobci příslušela, sraziti. Započítatelnost starobního důchodu od fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatků dovodil odvolací soud právem z ustanovení § 73 náhr. zák. Podle odst. (11) uvedeného místa zákona přísluší nárok na starobní neb invalidní požitky z fondu osobám, které podléhají soupisu podle § 72 odst. (1), mají trvalé bydliště na území Československé republiky, jestliže u nich jen z důvodu provádění pozemkové reformy (převzetím toho kterého souboru nebo části souboru zabraného majetku podle předpisu tohoto zákona) přestala nebo nezačala výplata zaopatřovacích požitků, aniž mohla býti podle §§ 50, 68 a 74 náhr. zák. opatřena dostatečná úhrada zaopatřovacích požitků z přejímací ceny za převzatý majetek nebo z ceny za živý a mrtvý fundus instructus. Fond zřízen je podle § 73 odst. (1) náhr. zák. k zabezpečení starobních a invalidních požitků zaměstnanců a jak z uvedeného ustanovení odst. (11) § 73 vychází, jde u starobních a invalidních požitků fondem poskytovaných o požitky poskytované v rámci zaopatřovacího plnění, jímž je pokud se týče by byl povinen zaměstnavatel. Při nezapočtení byly by požitky plněny dvakráte, na to však důchodce nemá nároku. Požitky z fondu je tedy započítati.

Citace:

č. 9419. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 725-727.