Č. 3955.

Státní úředníci: Předpis čl. I. § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. o zápočtu doby odsloužené v nejvyšším platovém stupni třídy nižší v případě jmenování do třídy vyšší, platí jen pro dosažení II. platového stupně třídy vyšší a nebyl dotčen zákony č. 547/1919 a 25/1920.
(Nález ze dne 27. září 1924 č. 18382/23).
Věc: Antonín J. v Praze proti ministerstvu spravedlnosti o služební požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. a čl. I, II, III. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a zák. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb. ex 1920 přiznány byly st-li dekretem presidia vrch. zem. soudu v Praze z 28. dubna 1920 od 1. ledna 1920 požitky VI/4 hodn. třídy.
V důsledku propočtení služební doby podle vlád. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. byly dekretem téhož úřadu ze 14. března 1921 st-li požitky VI/4 hodn. třídy k 1. lednu 1921 ponechány s připomenutím, že dle čl. I § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. zbývá v poslední stupnici VI. hodn. třídy doba 7 roků, 7 měsíců a 9 dnů.
Byv povýšen do V. hodnostní třídy uplatňoval st-l přihláškou z 12. března 1923 od 1. ledna 1923 nárok na přiznání požitků V/3 hodn. třídy, při čemž opíral nárok svůj o přesloužený dřívější čas podle dekretu ze 14. března 1921 a výslovně uváděl, že pro postup dle čl. I § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. zbývá dne 14. března 1921 v poslední stupnici VI. hodn. třídy 7 roků, 7 měsíců a 9 dnů.
Rozhodnutím presidia vzs-u z 3. května 1923 nároku na postup do požitků V/3 hodn. třídy vyhověno nebylo s odůvodněním, že dle dekretu o propočtení služební doby ze 14. března 1921 st-li sice zbývala doba 7 roků, 7 měsíců, 9 dnů, do V. hodn. třídy jmenován byl dnem 29. prosince 1922, kterýžto den vykazoval v požitcích VI/4 hodn. třídy dobu 9 roků, 7 měsíců, 9 dnů. Dle čl. I § 2. zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. lze z doby té pro postup do 2. stupně V. hodn. třídy započísti pouze 3 roky, kdežto zbytek 6 roků, 7 měsíců, 7 dnů nepřichází již v úvahu. Pro postup do 3. stupně V. hodn. třídy zbývá st-li doba od 29. prosince 1922.
Odvolání st-lovu z rozhodnutí tohoto podanému nař. rozhodnutím vyhověno nebylo.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že zamítnutí nároku st-lova na požitky V/3 hodn. třídy s odkazem na čl. I § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. jest protizákonné, ježto zákon tento v v úvahu nepřichází, byv zrušen pozdějším zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb. Dle zásady lex posterior degorat priori platí prý pro případ st-lův jediné zákon novější, t. j. zák. 541/19, dle jehož ustanovení čl. IV § 1 se má celá služební doba započísti.
Námitka tato není důvodná již proto, že čl. IV zák. č. 541/1919 byl zrušen článkem I. zák. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb. z r. 1920, jehož působnost nastala dnem 1. září 1919 (srv. čl. III).
Leč ani v zák. ze 17. října 1919 č. 541 Sb. ani v zák. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb. ex 1920 není podkladu pro názor, že přesloužená doba ztrávená v posledním stupni platovém nejvyšší hodnostní třídy dosažitelné postupem časovým — a tou jest u st-le hodn. třída VI. — byla započítatelnou při eventuelním povýšení do vyšší hodnostní třídy. Podklad takový skytá jedině čl. I § 2. zák. č. 34/1907, kteréžto ustanovení (t. j. čl. I § 2. zák. 34/1907) nebylo tangováno ani zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. ani zák. z 18. prosince 1919 č. 25 Sb. ex 1920. Že by pak i podle zmíněného zák. z roku 1907 byla služební doba ztrávená v posledním stupni platovém předchozí časovým postupem nejvýše dosažitelné hodnostní třídy započítatelná do dalších stupňů platových než do stupně II. jmenováním nabyté třídy hodnostní, toho st-l ani sám netvrdí.
Není-li pak podle toho, co bylo řečeno, přeslužba st-lova do 3. stupně platového V. hodn. třídy započítatelná, pak jest úplně irelevantní, zda přeslužba ta v den jmenování do V. hodn. třídy činila 9 roků, 7 měsíců, 9 dnů, jak nař. rozhodnutí za to má, či 10 roků, 7 měsíců, 7 dnů, jak míní st-l, a není proto potřebí obírati se otázkou st-lem nadhozenou, zda platů V. hodn. třídy dosáhl již od 1. ledna 1920 či od 29. prosince 1922.
Z úvah těchto dospěl nss k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 3955. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 475-476.