Čís. 5969.

Nepokračoval-li řidič automobilu vida, že cyklista proti němu jedoucí odbočuje ke středu silnice, dále v jízdě po levé straně silnice zmírněnou rychlostí, aby mohl v případě nutnosti zastaviti, odbočil-li naopak na pravou stranu silnice a jel po ní nezmírněnou rychlostí a nedávaje znamení, porušil zvláště vyhlášené předpisy § 106, odst. 4, § 107, odst. 2 vlád. nař. čís. 203/1935 Sb. z. a n. a § 3 vyhlášky zemského presidenta v Praze z 18. ledna 1934, čís. 644235/23/6665 z r. 1933 (čís. 9/1934 zem. věst.), dané v zájmu bezpečnosti právních statků v § 335 tr. zák. uvedených, které jako řidič musel znáti (§ 233 tr. zák.) a které mu zprostředkovaly za uvedené nebezpečné situace poznání, že nezachová-li se podle nich, může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost cyklisty, i dopustil se nedbalosti podle § 335 tr. zák.
Dovolil-li zkoušený řidič osobě nezkoušené, aby auto v jeho přítomnosti řídila, bylo na něm, aby zasáhl vhodným způsobem do řízení auta a dbal při tom uvedených předpisů, jakmile zpozoroval nebezpečnou situaci. Neučinil-li tak, dopustil se opominutí naznačeného v § 335 tr. zák.
(Rozh. ze dne 16. září 1937, Zm I 617/37.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaných A. a B. do rozsudku krajského soudu, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. z.
Z důvodů:
Pokud stížnost, vycházejíc ze skutkového stavu rozsudku formálně bezvadně zjištěného, se snaží dovoditi, že ve zjištěném jednání, pokud se týče opominutí obžalovaných nelze spatřovati skutkovou podstatu trestného činu náležejícího před soud, zejména přečinu podle § 335 tr. z., nelze jí přiznati důvodnost.
Obírajíc se výrokem rozsudku odsuzujícím obžalovaného A. pro přečin podle § 335 tr. z., namítá stížnost, že zajel-li tento obžalovaný autem jím řízeným na pravou stranu silnice, bylo toto jeho jednání plně ospravedlněno tím, že M. zabočil před tím s levé strany silnice, po které jel, náhle ke středu silnice, takže prý obžalovaní musili míti za to, že chce přejeti na pravou stranu silnice ve směru své jízdy a že bylo proto nutno zajeti autem na pravou stranu silnice ve směru jízdy auta, mělo-li býti zabráněno srážce auta s M. Svými dalšími vývody, týkajícími se postupu obžalovaného A., chce pak stížnost zřejmě vyjádřiti, že tento obžalovaný neporušil ani jinak žádný předpis vydaný v zájmu bezpečnosti osob pro jízdu motorovými vozidly.
Námitky stížnosti jsou bezdůvodné. Podle § 3 vyhlášky zemského presidenta v Praze ze dne 18. ledna 1934, v rozhodovacích důvodech citované, mají i řidiči motorových vozidel jeti po levé straně silnice ve směru jízdy; podle § 106, odst. 4 vládního nařízení ze dne 19. října 1935, č. 203 Sb. z. a n., je řidič motorového vozidla povinen jízdu přiměřeně zvolniti a — je-li toho zapotřebí k zabránění nehody — vozidlo, po případě i motor, zastaviti mimo jiné případy »vůbec vždy, kdykoli je zapotřebí zvýšené opatrnosti, aby bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožena«, a podle § 107, odst. 2 téhož vládního nařízení je řidič motorového vozidla povinen dáti výstražné znamení mimo jiné případy »vůbec vždy, kdykoli by vozidlem mohla býti způsobena nehoda nebo porucha dopravy«. ,Uváží-li se, že rozsudek zjišťuje, že obžalovaný A. zpozorovav, že M. ve vzdálenosti asi 50 m před autem zabočil svým jízdním kolem s levé strany silnice ke středu silnice, zajel autem jím řízeným s levé strany silnice, po které do té doby jel, na pravou stranu silnice ve směru své jízdy a pokračoval v jízdě po této straně silnice, že nezmírnil rychlost jízdy — rychlost jízdy auta činila podle zjištění rozsudkového asi 60 km za hodinu a jevila se až do té doby přípustnou — tak, aby mohl v případě nutnosti své vozidlo zastaviti, a že nedal vůbec výstražného znamení, je zřejmo, že tento obžalovaný porušil všechny tři předpisy, o nichž se stala zmínka. Jakmile M., přibližuje se k autu obžalovaným A. řízenému, v uvedené vzdálenosti před tímto autem zabočil svým jízdním kolem do středu silnice, jako by chtěl přejeti přes silnici na pravou stranu, byla tu situace, za níž bylo na straně obžalovaného A. potřebí zvýšené opatrnosti, aby bezpečnost osob, zejména M., nebyla ohrožena, a za níž mohla býti vozidlem obžalovaným A. řízeným způsobena nehoda. Bylo tedy na tomto obžalovaném, aby za této nebezpečné situace na silnici nastalé postupoval podle cit. předpisů vládního nařízení ze dne 19. října 1935, č. 203 Sb. z. a n. Podle uvedeného předpisu vyhlášky zemského presidenta v Praze měl se dále obžalovaný A. i za zmíněné situace držeti s autem jím řízeným dále na levé straně silnice ve směru své jízdy. S názorem stížnosti, že obžalovaní musili vzhledem k tomu, že M. jel svým jízdním kolem ke středu silnice, míti za to, že pojede až na pravou stranu silnice a že se nepokusí vrátiti se před autem na levou stranu silnice, nelze souhlasiti; neboť z pouhé skutečnosti, že M. zabočil svým jízdním kolem ke středu silnice, nedalo se nikterak důvodně souditi, že se M. zachová tak, jak obžalovaní podle tvrzení stížnosti předpokládali. Že bude zajetím auta na pravou stranu silnice a jízdou auta po této straně silnice hrozící srážce auta s M. zabráněno, nedalo se důvodně očekávati. Obžalovaný A. nehájil se neznalostí zmíněných předpisů, jež jím byly porušeny, a nemohl by se jí ani s úspěchem hájiti, kdyžtě přece sám udal, že jezdí osobním autem obžalovaného B. jako řidič již déle než rok, a tedy podle tohoto svého zaměstnání předpisy ty stejně jako obžalovaný B., jenž je zkoušeným šoférem a má vůdčí list, znáti musil (§ 233 tr. z.). Zmíněné zvláště vyhlášené předpisy, jež byly vydány i v zájmu bezpečnosti právních statků v § 335 tr. z. uvedených, zprostředkovaly obžalovanému A. za zmíněné nebezpečné situace poznání, že, nezachová-li se podle nich, může tím býti způsobeno nebo zvětšeno nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost M. V porušení uvedených předpisů obžalovaným A. shledal tedy nalézací soud právem nedbalost rázu v § 335 tr. z. předpokládaného.
Námitka stížnosti, že se obžalovaný B. nedopustil nedbalosti rázu v § 335 tr. z. uvedeného, není rovněž odůvodněna. Věděl-li tento obžalovaný, že A. jezdil již déle než rok jako řidič bezvadně jeho osobním autem — rozsudek to nevylučuje —, pak směl obžalovanému A. i v tomto případě přenechati řízení svého auta, a to tím spíše, když jel v tomto případě s obžalovaným A. a mohl v důsledku toho na jízdu dohlížeti. Obžalovaný B. směl však v tomto případě přenechati obžalovanému A. řízení svého auta jen potud, pokud tento jel jím bezvadně. Jakmile obžalovaný B. zpozoroval, že obžalovaný A. přes to, že M. zabočil svým jízdním kolem s levé strany silnice ke středu silnice, rychlost jízdy ihned přiměřeně nezmírnil a výstražného znamení nedal, bylo na něm, aby jako šofér zodpovědný za bezvadnou jízdu svého auta sám okamžitě zasáhl vhodným způsobem do řízení svého auta a dbal při tom citovaných zvláště vyhlášených předpisů. Ježto podle skutkového zjištění rozsudkového tak neučinil, dopustil se opominutí, o němž mohl již podle jeho přirozených následků, které každý snadno poznati může, jakož i podle zmíněných zvláště vyhlášených předpisů a podle svého zaměstnání jako šofér nahlížeti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost M., tedy nedbalosti povahy v § 335 tr. z. předpokládané.
Srážka auta obžalovaným A. řízeného s cyklistou M. a smrt M. touto srážkou přivoděná byly podle formálně bezvadného skutkového zjištění rozsudkového způsobeny zmíněným jednáním a opominutím obžalovaného A. a uvedeným opominutím obžalovaného B.
Za tohoto stavu věci nelze nalézacímu soudu důvodně vytýkati mylné právní posouzení věci, shledal-li v uvedených skutcích obžalovaných přečin proti bezpečnosti života podle § 335 tr. z.

Citace:

Čís. 5969. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 347-350.