Čís. 240 dis.Stížnost do usnesení vrchního soudu, že je podle § 50 zák. čís. 46/1868 ř. z. důvod, aby byl soudce dán na odpočinek, je opožděná, byla-li sice podána v osmidenní lhůtě u presidia krajského soudu, vrchnímu soudu však předložena až po uplynutí lhůty; nevadí, že bylo v nálezu vrchního soudu mylné poučení.(Rozh. ze dne 12. března 1935, Ds II 6/35.)Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech soudcovských úředníků odmítl stížnost soudce do usnesení kárného senátu vrchního soudu, jímž bylo vysloveno, že je podle § 50 zákona ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. z. důvod, aby stěžovatel byl dán na odpočinek pro trvalou tělesnou vadu.Důvody:Stížnosti proti usnesením ve věcech kárných je podle zákona z 21. května 1868, čís. 46 ř. z., podati v neprodloužitelné lhůtě osmi dní u kárného soudu prvé stolice, t. j. v tomto případě u vrchního soudu v Brně.Podle výkazu o doručení bylo napadené usnesení stěžovateli doručeno dne 8. února 1935. Stížnost byla pak podána dne 15. února 1935, tedy před uplynutím uvedené osmidenní lhůty, avšak nikoli u vrchního soudu v Brně, nýbrž u presidia krajského soudu v O. Poněvadž stížnost byla presidiem předložena příslušné instanci — vrchnímu soudu v Brně — zprávou ze dne 18. února 1935, tedy po uplynutí osmidenní lhůty, končící dnem 16. února 1935, bylo ji jako opožděnou odmítnouti.Ve stejném smyslu rozhodl nejvyšší soud již nálezem z 25. května 1934, č. Ds I 25/34. Bylo-li připojeno k nálezu vrchního soudu z 25. ledna 1935 právní poučení jiné, nesprávné, nemění se tím nic na věci, vždyť bylo na stěžovateli jakožto zkušeném soudci a osobě práva znalé, aby svou stížnost řídil a odeslal na příslušné místo.