Čís. 8781.

O povolení exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti jest vyrozuměti i jejího vlastníka. Vlastník nemovitosti, jenž není totožným s dlužníkem, jest oprávněn k rekursu do usnesení povolujícího exekuci.
(Rozh. ze dne 14. března 1929, R I 115/^9.)
K vydobytí peněžité pohledávky za Josefem Č-em mladším navrhl: vymáhající věřitel exekuci nuceným zřízením zástavního práva na domě č. p. 250. Soud prvé stolice exekuci povolil. K rekursu pozůstalosti po Josefu Č-ovi starším zastoupené universálním dědicem Jaroslavem Č-em, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: V exekučním návrhu tvrdila vymáhající strana, že povinná strana jest majitelem domu č. p. 250, a navrhla exekuci na tuto nemovitost. Z pozůstalostních spisů vyplývá, že majitelem tohoto domu byl otec povinné strany Josef Č. starší, jenž zemřel 28. května 1928, již před podáním exekučního návrhu a jehož universálním dědicem jest stěžovatel Jaroslav Č., syn strany povinné Josefa Č-a mladšího. To vše doznává vymáhající strana v návrhu na zrušení exekuce, předloženém soudu dne 27. listopadu 1928. Nezbylo proto než napadené usnesení změniti a exekuční návrh zamítnouti, protože není a nebylo hned zprvu podmínky totožnosti strany povinné se stranou, proti níž exekuce byla navržena (§ 9 ex. ř.). Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé napadají usnesení rekursního soudu pro nesprávné právní posouzení z důvodu, že bylo jím vyhověno rekursu pozůstalosti po Josefu Č-ovi staršímu, ač jí nepřísluší vůbec oprávnění k rekursu, ana není stranou v exekučním řízení, nýbrž osobou třetí. Názor ten jest mylný. Usnesením prvého soudu, jímž byla povolena k návrhu vymáhajících věřitelů exekuce vnuceným zřízením práva zástavního na domě čís. 250, náležejícím podle údajů návrhu a podle knihovního lustra povinnému, bylo zahájeno od okamžiku, kdy žádost o výkon exekuce došla exekučního soudu (§ 33 ex. ř.) mezi stranami (vymáhajícími věřiteli a povinným) nesporně exekuční řízení, neboť vnucené zřízení práva zástavního podle § 87 ex. ř. jest samostatným způsobem exekuce. Jest otázkou, zda v řízení tom přísluší proti usnesení prvého soudu právo k rekursu skutečnému vlastníku nemovitosti, ukázalo-li se, že nemovitost nepatří po vinnému. Podle § 65 ex. ř. jest k rekursu v zásadě oprávněna každá osoba, jež jest súčastněna na exekučním řízení. Koho jest za účastníka považovati kromě vymáhajícího věřitele a povinného, vysvítá z jednotlivých ustanovení exekučního řádu. Podle § 88 druhý odstavec ex. ř. platí pro povolení a výkon vkladu ustanovení obecného zákona knihovního, ovšem s obměnou čís. 1 a 2, která však nepřijde tu v úvahu. Musí proto návrh exekuční, jsa spolu knihovní žádostí kromě náležitosti § 54 ex. ř. odpovídati předpisům knihovního zákona, zejména jest v něm udati také jméno a příjmení, zaměstnání a stav osob, jež mají býti vyrozuměny (§ 84 knih. zák.)·. Platí proto pro vyřízení takového návrhu i předpis § 123 čís. 1 knih. zák., podle něhož jest vyrozuměti o vyřízení knihovní žádosti také vlastníka nemovitosti, na které bylo nabyto knihovního práva. Jest tudíž skutečného vlastníka nemovitosti, ohledně které bylo povoleno usnesením prvého soudu vnucené zřízení práva zástavního, považovati v projednávaném případě za účastníka exekučního řízení, jemuž přísluší právo k rekursu.

Citace:

č. 8781. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 369-370.