Č. 2393.

Školství: Nuceným nájmem bytu podle § 7 zákona č. 189/1919 jest ohroženo vlastní bydlení osoby, jež byt ten v době řízení měla najatý, třeba v něm tehdy ještě nebydlela, a jež dosavadní svůj byt musila vykliditi.
(Nález ze dne 23. května 1923 č. 8820).
Prejudikatura: Boh. 702 adm.
Věc: Jindřich S. a Marie P. ve V. A. (adv. Dr. Karel Schreiter z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o nucený nájem bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vysloven byl podle §u 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., 9. dubna 1920 č. 295 Sb. a § 2 zákona z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. ve smyslu protokolu ze dne 7. března 1922 nucený nájem bytu v domě č. p. — ve V. A. o 2 pokojích, kuchyni a příslušenství, ve kterém dosud bydlel berní správce P. a to za tím účelem, aby se zabezpečilo bydlení ředitele Eduarda Š. měšťanské školy menšinové s českým jazykem vyučovacím v Bílovci, který dosud nemá bytu.
O stížnosti podané majitelkou domu Marií P. a nájemcem bytu
Jindřichem S., uvážil nss:
1) — — —
2) St-lé spatřují nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že, ač st-1 S. byt, o který jde, již před delší dobou najal a za něj před provedením zabíracího řízení nájemné zapravil a ač st-1, který dosavadní byt svůj musil vykliditi, jiného bytu nemá, zábor byl vysloven proti předpisu §u 7 zákona, jelikož ohrožuje bydlení st-le S.
Tuto námitku uznal nss důvodnou.
Jak vysloveno bylo již v nálezu tohoto soudu Boh. 702 adm., jest omezení práva záborového vyslovené v 2. větě §u 7 1. odst. zákona z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., jímž chráněno jest vlastní bydlení a vlastní živnost, dáno nejen ve prospěch majitele reality samotného, nýbrž ve prospěch všech osob, jimž ať z jakéhokoliv právního titulu právo na užívání zabíraných místností náleží, a jest při tom lhostejno, zda osoby oněch nemovitostí již skutečně v době záboru používají.
Posuzuje-li se daný případ s tohoto hlediska, tedy vychází ze
správních spisů, že oba st-lé již při výslechu ze dne 7. března 1922 poukázali na to, že st-1 S. byt od dřívějšího zesnulého majitele domu a manžela st-lky P. najal. Stejně poukázal st-1 S. ve svém podání z 31. března 1922, tedy rovněž před vydáním nař. rozhodnutí, na to, že byt ten má najatý, že dosavadní jeho byt v domě č. —, kterého užíval nikoli na základě nájemní smlouvy, nýbrž jenom z ochoty majitelky s ohledem na příbuzenský poměr a v příčině něhož tudíž nepožíval ochrany nájemníků, musil vykliditi, takže jiného bytu než tbyvu zabíraného nemá, za který ostatně 1. března 1922 hned po
vystěhování dosavadního nájemce nájemné zapravil. Za tohoto stavu věci bylo st-le S. v době vydání nař. rozhodnutí a již v době řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, pokládati za nájemce tohoto bytu resp. bylo by, kdyby úřad tvrzení st-lú byl pokládal za nesprávné, bývalo povinností úřadu, aby event. nesprávnost těchto údajů vyšetřil a udal i vůči stranám důvody, které jej přes uvedená prohlášení st-lů vedly k závěru, že st-1 S. nájemcem bytu není, resp. že bydlení jeho nuceným nájmem není ohroženo.
Ze správních spisů není však patrno, že by úřad v tomto směru nějaké šetření byl konal a ani nař. rozhodnutí otázkou touto se nezabývá. Jest tedy zřejmo, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že při výroku o nuceném nájmu není třeba přihlížeti k bydleni Jindřicha S. v tomto bytě resp. k jeho tvrzeným nárokům k tomuto bytu. Tento názor jest však podle shora uvedeného nesprávným a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss. — — — —

Citace:

č. 2393. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 114-115.