Čís. 5283.

Zlaté věci, zůstavší po kremaci mrtvoly v jejím popelu, patří do pozůstalosti zpopelněných osob; zaměstnanec krematoria, který si je beze svolení oprávněných zástupců pozůstalosti ponechá, dopustí se krádeže (nikoli zpronevěry).
(Rozh. ze dne 27. dubna 1935, Zm I 961/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných V. M. a J. P. do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 12. června 1934, jímž byli uznáni vinnými, a to 1. V. M. zločinem krádeže podle §§ 171, 173 a 176 II c) tr. z. a 2. J. P. přestupkem krádeže podle §§ 171 a 460 tr. z.
Z důvodů:
Zmateční stížnost V. M. napadá rozsudek nalézacího soudu ze zmatečních důvodů čís. 5, 9 a), b) a 10 § 281 tr. ř.
S hlediska zmatku podle § 281, čís. 5 tr. ř. vytýká, že nemá opory ve spisech a nedá se opříti o výsledky průvodního řízení ani o doznání skutkový závěr rozsudku, že si obžalovaný V. M. chtěl ponechati a zpeněžiti zlato a zlaté zuby, pocházející z kremace mrtvol. Výtka je bezdůvodná, neboť sám stěžovatel ve svém konstitutu výslovně doznal, že větší část nalezeného zlata odváděl, co však bylo u něho nalezeno, si ponechal, chtěl to později zpeněžiti, a dále, že zlato bral pro sebe pouze v nepřítomnosti obžalovaného P. Z toho je tedy zjevný úmysl obžalovaného toto zlato si přivlastniti a nemůže býti řeči o nějaké neúplnosti rozsudku v tom směru.
Je pravda, že rozsudek se nezabývá obhajobou obžalovaného, že šlo o věci pána nemající, nikomu nepatřící, res nullius. Námitkou právního omylu (§ 2 lit. e tr. z.) se však obžalovaný nehájil a proto se jí nemusil soud zabývati. Právní pak posouzení, zda jde o věci ničí, přísluší do oboru působnosti zrušovacího soudu.
Přisvědčiti dlužno právnímu názoru stěžovatelovu, že obec plzeňská jako vlastnice krematoria ujednávala s dědici zemřelého, jehož mrtvola měla býti spálena, smlouvu o dílo a měla podle této smlouvy pouze nárok na smluvenou odměnu za kremaci. Jako byla povinna dědicům vydati popel zůstavitelův a neměla na něj nároku, tak neměla nároku ani na zlaté věci nebožtíkovy, jež po kremaci byly v popelu nalezeny. Ty patřily do pozůstalosti, neboť řečená smlouva o dílo neopravňovala obec ani nikoho jiného ku přivlastnění si něčeho, ať popela, ať jiných věcí, které zároveň s mrtvolou byly vydány žáru. Nešlo tedy naprosto o věci ničí a neměl proto ani obžalovaný právo k okupaci věcí těch (§ 382 obč. zák.), leda že by byla pozůstalost, zastoupená přihlášenými dědici, dala zřejmě na jevo svoji vůli věci ty jako svoje nepodržeti a tedy je opustiti (res derelictae), ve kterémžto případě by ovšem příslušelo právo okupační každému státnímu občanu podle § 386 obč. z., a tudíž i obžalovanému. Takovéto výslovné vzdání se vlastnictví obžalovaný však ani netvrdil, vyjma jediný případ části chrupu zesnulého H., kterou prý mu jeho manželka ponechala, což však zmateční stížností ani neuplatňuje. V pochybnosti pak nelze předpokládati, že by někdo chtěl opustiti své vlastnictví (§ 388 ob. z. obč.). Nelze však mluviti ani o nálezu zlata v popelu osob žehem pohřbených, poněvadž nešlo o věci ztracené, t. j. věci, jež byly na místě držiteli neznámém nebo nepřístupném (§ 349 ob. z. obč., Sb. n. s. tr. čís. 858, 2906).
Byly a zůstaly tedy zlaté věci, po kremaci v popelu shledané, věcmi pro stěžovatele cizími, k jichž okupaci stěžovatel práva neměl, neboť patřily do neujaté pozůstalosti (hereditas jacens) osob zpopelněných. S toho hlediska je právně bez významu i poukaz stěžovatelův na to, že při hromadných kremacích nebylo lze rozlišiti, ze které mrtvoly jednotlivé kusy zlata pocházely.
Úmysl obžalovaného, odníti věci ty z cizí držby bez přivolení vlastníka pro svůj užitek, vyplývá zřejmě z jeho již citovaného doznání, že chtěl později ony zlaté věci, jež si do bytu odnesl, zpeněžiti. Že souhlas držitele a vlastníka k tomu neměl, plyne z toho, že se, jak doznáno, souhlasu representantů pozůstalostí osob zpopelněných ani nedovolával. Že by byl obžalovaný zlato při kremaci nalezené vzal domů jen do prozatímní úschovy, tím se ani při přelíčení nehájil a neodpovídá to ani jeho zodpovídání se, podle něhož je zamýšlel zpeněžiti. Názor stěžovatelův, že nešlo o krádež, nýbrž o zpronevěru zlatých věcí, obžalovanému svěřených, poněvadž v okamžiku trestného skutku byly v jeho detenci, nelze srovnati se stanoviskem zákonodárce, jenž v § 306, druhá věta tr. z. mluví o odcizení věcí na pohřebištích v úmyslu zištném a odkazuje činy ty k potrestání pro krádež (§§ 172 a 460 tr. z.). Výtka zmatku podle § 281, čís. 9 a) tr. ř. tedy neobstojí; zmatek pak podle § 281, čís. 9 b) tr. ř. není proveden.
Není však odůvodněn ani zmatek podle § 281, čís. 10 tr. ř., neboť obžalovaný nebyl odsouzen pro zločinnou kvalifikaci § 176 II b) tr. z., jak stěžovatel mylně za to má a kterou potírá, nýbrž podle § 176 II c) tr. z., o kteréž se ve stížnosti nezmiňuje. Ostatně rozsudek při vyměření trestu nevzal za přitěžující okolnost dvojí kvalifikaci činu jako zločinu a nebyl tudíž obžalovaný kvalifikací podle § 176 II c) tr. z. zkrácen.

Citace:

Čís. 5283. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 203-205.