Č. 3363.

Policejní právo trestní: Ustanovení zák. č. 562/1919 o podmínečném odsouzení neplatí pro trestní řízení před úřady politickými v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
(Nález ze dne 14. března 1924 č. 4100).
Věc: Kurt B. v B. proti zemské správě politické v Brně o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo z nál. policejního řiditelství v Brně z 25. července 1922 (jímž byl st-l pro přestupek § 11 nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. spáchaný tím, že dne 15. července 1922 na veřejné schůzi v Brně při odchodu intervenujícího orgánu státní policie tleskal a pískal, čímž pohoršení bylo způsobeno, podle § 11 cit. nař. potrestán vězením 5 dnů) zamítnuto, protože skutková podstata přestupku st-li za vinu kladeného jest prokázána. Současně žádosti st-lově za přeměnu uloženého trestu vězení v přiměřený trest peněžitý pro nedostatek okolností ohledu hodných nebylo vyhověno.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z následujících úvah: — — —
St-l vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že »uložený trest jest vyšší, než nejnižší stupeň trestu, který by bylo vyměřiti podle všeob. zák. trestního (§ 11 cís. nař. z r. 1854). Podle všeob. zák. trestního by bylo na příklad mnohem těžší delikt § 314 potrestati pouze vězením 1 dne, kterýžto trest ještě by se mohl změniti v pokutu. Kromě toho přišlo by v úvahu odsouzení podmínečné.
Uložený trest přesahuje tudíž míru zákonem určenou. Poněvadž nař. rozhodnutí se otázkou touto vůbec nezabývalo, shledává v tom stížnost i vadu řízení.
Pokud st-l má za to, že v daném případě mělo přijíti v úvahu odsouzení podmínečné, nemá námitka tato opory v zák., ježto odsouzení podmínečné v trestním řízení administrativním na území Čech, Moravy a Slezska vůbec zavedeno není. Toliko na území Slovenském bylo podmíněné odsouzení před soudy policejními již před vydáním zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. známo, a ustanovení tohoto zák. rozšířena byla na řízení před úřady správními jako soudy policejními toliko na místo zrušených §§ 1—14 zák. čl. 36 : 1908 a §§ 44—52 zák. čl. 5 : 1878, tedy toliko na zřízení před soudy policejními na území Slovenském, kde instituce tato, jak řečeno, již před tím byla známa.
Zbývá tedy zabývati se ještě námitkou co do výše trestu. V tomto směru stanoví § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., ve stížnosti dovolaný, že trest nemůže býti vyměřen výše než jest nejnižší stupeň trestu, který by bylo bývalo uložiti podle všeob. zák. trestního, kdyby čin za vinu kladený byl měl povahu přečinu nebo přestupku ve smyslu zákona trestního. Pokud tedy námitka nezákonnosti formulována je tak, že trest dle § 11 cit. cís. nař. nesmí býti vyšší, nežli je nejnižší stupeň trestu, jaký je trestnímu zákonu vůbec znám, postrádá zřejmě v uvedeném zákonném předpisu podkladu. Pokud však pro porovnání výše trestu ve smyslu § 11 cit. cís. nař. poukazuje na trest stanovený na přestupek § 314 vš. zák. trestního, sluší podotknouti, že skutkovou podstatu tohoto přestupku zakládá vměšování se do výkonu veřejné služby, a tedy skutečnost naprosto rozdílná od té, která tvoří skutkovou podstatu policejního deliktu, pro nějž st-l v daném případě byl odsouzen, takže přirovnání toto je pochybené a nemístné. Poněvadž pak námitka nezákonnosti dále provedena není, slušelo i tuto námitku jako bezdůvodnou zamítnouti.
Tím padá však celá stížnost, a bylo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3363. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 809-810.