Č. 3384.

Vypovězení z obce: I. Ustanovením § 11, odst. 2 čes. obec. zřízení, že proti vypovídacímu rozhodnutí obce lze žádati na politickém úřadě za pomoc, dán byl postiženému řádný opravný prostředek, nikoliv pouhá možnost dovolati se výkonu práva dozorčího. — II. Pro podání tohoto opravného prostředku platí 14ti denní lhůta podle § 12 zák. č. 76/1919.
Nález ze dne 19. března 1924 č. 4564).
Věc: Město P. proti ministerstvu vnitra o vypovězení Arnošta P.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ob. zast. města P. usneslo se 29. února 1920, aby Arnošt P. vypovězen byl z obvodu města P. na základě § 11 obec. zříz. Stížnost P-m do nálezu vyhošťujícího u osp-é dne 18. dnbna 1920 podanou zamítl tento úřad výnosem z 8. dubna 1921 jako opožděnou, poněvadž byla podána po uplynutí 14 denní odvolací lhůty.
K odvolání P. zrušila zsp v odpor vzatý výměr osp-é a uložila jí, aby o stížnosti rozhodla meritorně.
Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo rekursu podanému obcí P. proti uvednému rozhodnutí z těchto důvodů:
»Novela k obecnímu řádu ze 7. února 1919 č. 76 Sb. ustanovuje sice v § 12 pro stížnosti do rozhodnutí obecních orgánů k nadřízeným úřadům politickým lhůtu 14ti denní, není-li ve zvláštním zákoně ustanovení jiného; ustanovení toto však nelze vztahovati na případ daný, poněvadž podle § 11 ob. zříz. v druhém odstavci vyhrazeno jest vypovězena, aby se v případě, že by se vypovězením pokládal za postižena, obrátil na politický úřad »o pomoc«, nejde tudíž v tomto případě o nějaké odvolání nebo stížnost, nýbrž o pouhou pomoc, z čehož je nutno souditi, že v tomto případě jde o dovolávání státního dozorčího práva, jež není vázáno na žádnou lhůtu, jak je stanoveno všeobecně v § 102 ob. řádu. Poněvadž tedy výkon takového dozorčího práva není časově omezen, je také v konkrétním případě zákonem odůvodněn požadavek, aby se státní úřad, k němuž žádost o pomoc byla podána, bez ohledu na to, kdy se tak stalo, zabýval meritorně řešením věci.«
Nss uvážil o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané takto:
Nss nesdílí názor žal. úřadu, že by § 11 ob. zříz. neposkytoval postiženému právo odvolati se, neboť ze slovného znění ustanovení toho jest zřejmo, že předpis ten přiznává straně postižené nárok, aby k jejímu zakročení politický úřad rozhodl ve věci samé a tím je nesporně dána povaha řádného opravného prostředku.
Jest sice pravda, že § 11 obec. zříz. tento opravný prostředek nevázal za žádnou lhůtu; zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení dosavadních obecních zřízení (novela k obec. zříz.) však v § 12, odst. 3 ustanovuje, že pro stížnost do rozhodnutí obecních orgánů k nadřízeným úřadům politickým platí lhůta 14ti denní, není-li ve zvláštních zákonech stanoveno jinak, a byl tedy ode dne účinnosti zák. toho, t. j. od 18. února 1919 předpis § 11, odst. 2 ob. zříz. v tomto směru doplněn.
Zakládá se tudíž nař. rozhodnutí na nesprávném právním názoru a bylo je proto dle § 7 zák. o ss zrušiti.
Na žal. úřadu pak bude, aby po rozumu § 7, odst. 2 ve věci samé vyřídil stížnost do rozhodnutí druhé stolice, která se zabývá meritorními otázkami týkajícími se včasnosti rekursu vypovězeného Arnošta P.

Citace:

č. 3384. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 843-844.