Čís. 9035

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.). Opuštěním bytu rozumí zákon v § 6 (2) odchod s úmyslem, o byt se vůbec navždy nebo aspoň na čas nestarati. Není opuštěním, když si odcházející manžel výslovně proti pronajímateli byt pro sebe vyhradil a sám dále nájem platil. Obnovil-li pak manžel manželské spolužití, ale po rozluce byt nadobro opustil, nelze manželku pokládati za příslušníka jeho rodiny.
(Rozh. ze dne 14. června 1929, Rv I 832/29)
Žalobkyně, tehdy svobodná, najala od žalovaných byt. František V., oženiv se napotom se žalobkyní, sdílel s ní najatý byt. František V. opustil pro rodinné nesváry společný byt, do něhož se vrátil teprve po rozluce manželství. Ani žalovaní zažádali proti Františku V-ovi o soudní svolení k výpovědi z bytu, žalovala je žalobkyně o určení, že jí přísluší nájemní právo k bytu. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, maje za to, že žalobkyně najala byt pro sebe, nikoliv jménem svého nastávajícího manžela. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nesouhlasil sice s názorem prvého soudu, že žalobkyně najala byt pro sebe, nikoliv jménem svého nastávajícího manžela, avšak vyhověl žalobě z těchto důvodů: Jest zjištěno, že dne 26. února 1926 došlo mezi žalobkyní a jejím manželem k výstupu, za něhož tento žalobkyni ztýral, načež od ní odešel, od žalobkyně nebyl pak vpuštěn do bytu z obavy, by nebyla opětně ztýrána, že František V. druhého dne se vrátil, vzal si své věci a odešel ze společné domácnosti na dobro, a vrátil se k ní až po rozluce manželství v červenci 1927. Soud odvolací pokládá odchod Františka V-a dne 26. února 1926 za opuštění společné domácnosti, jež má na mysli § 6 (2) zákona o ochraně nájemníků, tehdy platného ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. а n., jehož důsledkem jest, že práva a povinnosti nájemníkovy přešly na tehdejší jeho manželku, nynější žalobkyní.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolatelé právem vytýkají, že odvolací soud pokládá za opuštění bytu ve smyslu § 6 (2) zákona o ochraně nájemníků i souzený případ, kde si manžel žalobkyně, opouštěje byt, výslovně proti pronajímateli bytu vyhradil, že si byt přes to ponechává a bude nadále sám platiti nájemné, a kde chtěl ponechati otázku, komu byt bude náležeti, teprv rozhodnutí rozvodového soudu. Opuštěním bytu rozumí zákon odchod, který jest provázen úmyslem, o byt se vůbec navždy neb aspoň načas nestarati. Takového opuštění tu není, když si manžel proti pronajímatelům byt pro sebe vyhradil, sám dále nájem platil a tedy se o byt staral, chtěje si ho zachovati po případě pro vlastní potřebu. Jinak mohla by manželka nebo rodina zbaviti manžela bytu, když tento z bytu sice odešel, ale chtěl si jej zachovati pro sebe a důvodně se snažil odstraniti z něho manželku nebo příslušníky rodinné, které v domácnosti trpěti nemusí. Ale v souzeném případě vyšlo za sporu najevo, že se manžel žalobkyně zase přestěhoval ke své manželce, sdílel s ní ve sporném bytě společnou domácnost po několik měsíců a teprve pak ji znovu opustil dne 24. ledna 1927 po rozluce a že tehdy k manželce prohlásil, že byt ponechává jí, by si to vyřídila s domácím. V tomto novém odchodu je již opuštění bytu, jež má na mysli § 6 (2) zákona čís. 48/1925. Jde jen o to, zda lze manželku, s níž manžel obnovil spolužití, ale po rozluce ji opustil podle onoho zákonného ustanovení, pokládati za příslušníka rodiny. Rozlukou zaniká manželský poměr a není tedy pochyby, že podle stanoviska občanského zákoníka rozloučená manželka, třebas sdílela společnou domácnost s rozloučeným manželem a tak skutečně ve zrušeném manželství pokračovala, nepokládá se již po zákonu za jeho manželku od pravomoci rozluky. Tomu-li tak, nelze ji pokládati ani za příslušníka jeho rodiny, i když s ním žíla po rozluce manželství jako jeho družka, ježto ani družka nepožívá ochrany výjimečného ustanovení § 6 (2) zák. čís. 48/1925, jak vyslovil nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 5017 sb. n. s. Žalobkyně se proto neprávem dovolává uvedeného ustanovení zákona a její žaloba jest bezdůvodná.

Citace:

č. 14759. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 899-900.