Čís. 328.

I pro rekurs obhájce manželského svazku do usnesený jímž manželství nezvěstného bylo prohlášeno za rozvázáno, platí 14denní lhůta a i s tímto rekursem dlužno, byl-li podán opozděně, naložiti dle ustanovení § 11 nespor. říz. Za opožděný rekurs nepřísluší mu náhrada útrat. »Třetí osobou« míní se v § 11, odstavec druhý, nespor. řízení každá osoba, různá od stěžovatele.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1919, R I 470/19).
Žádosti Arnoštky P-ové, by její nezvěstný manžel prohlášen byl za mrtva a manželství žadatelky s ním bylo rozvázáno, bylo prvou stolicí v plném rozsahu vyhověno. K rekursu obhájce manželského svazku zamítl rekursní soud žádost navrhovatelky, pokud domáhala se rozvázání manželství.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu žadatelky, změnil usnesení rekursního soudu, odmítl rekurs obhájce manželského svazku do usnesení soudu prvé stolice a zamítl jeho návrh na náhradu rekursních útrat.
Důvody:
Rekurs obhájce manželského svazku do usnesení soudu prvé stolice podán byl opožděně a měl proto rekursním soudem býti odmítnut. To plyne z těchto úvah: Dle § 2 zákona ze dne 16. února 1883 čís. 20 ř. z. dlužno, pokud tímto zákonem jinak není nařízeno, v řízení o žádosti o prohlášení za mrtva šetřiti povšechných předpisů o soudním řízení v mimosporných záležitostech právních. Poněvadž o lhůtě k rekursu a o tom, jak dlužno naložiti s rekursem opožděným, ani v řečeném zákoně, ani v zákonech pozdějších (zákony ze dne 31. března 1918 čís. 128 a 129 ř. z.) nic není ustanoveno, dochází v řečených směrech platnosti ustanovení § 11 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z. Dle tohoto ustanovení činí lhůta rekursní 14 dní, počítajíc ode dne doručení. V případě, o který tuto jde, doručeno usnesení prvé stolice obhájci manželského svazku dne 25. září 1919, rekurs byl jím osobně u soudu podán dne 10. října 1919, tudíž teprve 15. den po doručení usnesení prvé stolice. Dle odstavce 2. § 11 nespor. říz. zůstaveno ovšem uvážení rekursního soudu, by hleděl i k rekursu opožděnému. Smí však tak učiniti jen tam, kde opatření prvé stolice lze změniti bez újmy osoby třetí. Této podmínky v tomto případě nebylo. Manželka nezvěstného a zároveň žadatelka v řízení o prohlášení za mrtva nabyla z opatření prvé stolice, jímž bylo zároveň její manželství s nezvěstným manželem prohlášeno za rozvázáno, práv, jí jako vdově příslušejících, zejména pak práva, opětně se provdati. Bez újmy těchto práv nebylo více lze opatření prvé stolice změniti. Ani o tom nelze pochybovati, že žadatelka jest třetí osobou po rozumu § 11, odst. 2 nespor. řízení, ježto třetí osobou míní se zde osoba, různá od stěžovatele, kdyžtě v § 9 nespor. řízení přiznává se právo rekursní každému, kdož míní se opatřením prvé stolice býti stižena, a byto by zajisté nesrovnalostí, kdyby pro ohrožený zájem účastníků, kteří řízení v prvé stolici se ani nesúčastnili, opožděný rekurs nesměl dojíti povšimnutí, tento ohled by však neplatil na prospěch přímého účastníka řízení, proti němuž rekurs jiného účastníka jest namířen. Zbývá proto jen ještě dotknouti se jedné otázky. Dle § 9 poslední odstavec cit. zákona z roku 1883 jest povinností obhájce manželského svazku, by (jakž tomu i v řízení o neplatnosti nebo rozloučení manželství) podal rekurs (dovolací rekurs) proti usnesení prvé (druhé) stolice, jímž manželství prohlášeno za rozvázáno. Toto ustanovení mohlo by sváděti k výkladu, že k opožděnému rekursu obhájce svazku manželského lze i tehda hleděti, když není zde podmínek § 11 odst. 2 nespor. říz. Než proti podobnému výkladu svědčí nejen doslov zákona, jenž ani v § 2 ani v § 9 poslední odstavec zákona ze dne 16. února 1883 čís. 20 ř. z. nestanoví pro rekurs obhájce manželského svazku úchylky z předpisu § 11 odst. 2 nesporného řízení, nýbrž i historický vývin § 9, poslední odstavec zákona z roku 1883 a slušný zřetel k zájmům stran. Původně v § 114 obč. zák. stanoveno, že rozhodnutí, jímž nezvěstný prohlášen za mrtva a jeho manželství prohlášeno za rozloučeno, nesmí se straně ihned vyhlásiti, nýbrž nutno je vrchním soudem předložiti k usnesení nejvyšší stolice. Na základě konkordátu z roku 1855 (patent ze dne 5. listopadu 1855 čís. 195 ř. z.) přeneseno cís. patentem ze dne 8. října 1856 čís. 185 ř. z. soudnictví ve věcech manželských na soudy duchovní. V druhém dodatku k posléz řečenému cís. patentu, tvořícím jeho podstatnou součást (návod pro duchovní soudy ve věcech manželských) stanoveno v § 184 výslovně: »Pro odvolání, jež podati obhájce manželství svým úřadem jest zavázán, není lhůty propadné.« Cit. cís. patent i se svými oběma dodatky zrušen zákonem ze dne 25. května 1868 čís. 47 (čl. 1) a uvedeny opětně v platnost předpisy občanského zákona a civilní soudnictví ve věcech manželských. Než i zmíněný předpis § 114 obč. zák. napotom odstraněn § 11. zákona ze dne 16. února 1883 čís. 20 ř. z., ježto odchylně upravuje otázku, řešenou v tomto zákoně § 9. Kdežto tedy dle původního ustanovení § 114 obč. zák. spisy předkládány z povinnosti úřední nejvyšší stolici, takže přirozeně o dodržování nějaké přesné lhůty nemohlo býti řeči, a kdežto dle cís. patentu z roku 1885 t. zv. odvolání obhájce manželství mělo, nejsouc vázáno žádnou propadnou lhůtou, v pravdě ráz povinného sdělení případu vyšší stolici, volil zákon z roku 1883 pro povinný opravný prostředk obhájce manželského svazku označení »rekurs« a použil označení toho v technickém slova smyslu a se všemi zákonnými důsledky, jakž plyne z § 2 dovolávajícího se povšechně předpisů o řízení ve věcech mimosporných. Toto stanovisko jest též plně odůvodněno i slušným zřetelem k zájmům stran, jež citelně a bez vniterní opodstatněnosti mohly by dotčeny býti, kdyby v otázce rozvázání či nerozvázání manželství byly stále v nejistotě, zdali snad přece někdy, snad po drahné době neuzdá se obhájci manželského svazku rekurs podati. Ježto rekurs obhájce manželského svazku, jsa opožděn, nemůže vůbec přijíti v úvahu, jest věc tak, jako by podán nebyl a nemá obhájce manželského svazku nároku na náhradu rekursních útrat.

Citace:

Rozhodnutí č. 328. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 572-574.