Čís. 215.

Přípustnost pořadu práva pro nárok na obec o náhradu škody, již obec způsobila tím, že neoprávněně nebo způsobem, příčícím se zákonu, prodala věci, jiným úřadem zabavené a u ní uložené.
(Rozh. ze dne 1. července 1919, R I 246/19).
Při prohlídce, již provedlo četnictvo u žalobkyně, podezřelé dle cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. z nedovoleného obchodu s obilím, bylo zabaveno též 24 kg vepřového masa. Četnictvo dalo maso do uschování žalované obci, jež je koncem prosince 1917 nebo počátkem ledna 1918 prodala. Trestní řízení proti žalobkyni bylo pak v dubnu 1918 zastaveno a spisy postoupeny okresnímu hejmanství, jež výměrem z června 1918 nařídilo obci, by vydala žalobkyni výtěžek za maso. Obec nabídla žalobkyni peníz, jejž stržila za maso. Žalobkyně s tímto penízem se nespokojila a domáhala se soudně peníze, za který maso zakoupila. Povinnost obce k náhradě škody odůvodňovala žalobkyně jednak tím, že ujednala s obecním tajemníkem, že obec uschovaného masa neprodá, dokud oznámení na žalobkyni nebude vyřízeno, jednak tím, že obec nebyla oprávněna maso prodati a že zejména nesmělo se tak státi tím způsobem, že maso převzaly z volné ruky a za nízkou, libovolně stanovenou cenu dílem četnictvo, dílem sama obec. Žalovaná obec vznesla proti žalobě námitku nepřípustnosti pořadu práva. Soud prvé stolice námitce vyhověl, vycházeje z právního názoru, že z tvrzené úmluvy s obecním tajemníkem smluvní závazek obce nemohl vzejíti, jinak však že obec, hledíc k ustanovení § 56 cís. nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. jednala, vzavši maso do uschování, v přeneseném oboru působnosti jako orgán státní správy a nemůže proto pro škodu, již v této své působnosti žalobkyni snad zapříčinila, na řádném soudě býti žalována. — Rekursní soud usnesení prvé stolice zrušil a nařídil jí, by po pravomoci zrušovacího usnesení, vyslechnouc strany, znova rozhodla. Rekursní soud schválil stanovisko prvé stolice o nezávaznosti úmluvy mezi obecním tajemníkem a žalobkyni pro obec, považoval však za rozhodnou, a tudíž přesného objasnění a zjištění vyžadující okolnost, zda prodej masa stal se tvrzeným, zákonu se příčícím způsobem, poněvadž z tohoto důvodu byla by obec soukromoprávně povinna náhradou škody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalované obce.
Důvody:
Žaloba o náhradu škody zakládá se v tomto případě na dvojím právním důvodu: 1. na tom, že obec nedodržela ujednání, uzavřené dle tvrzení žalobkyně s obecním tajemníkem, že obec masa, u ní uschovaného, neprodá, dokud oznámení na žalobkyni nebude vyřízeno a 2. na tom, že obec nebyla oprávněna maso vůbec prodati, zejména ne z volné ruky, že maso nebylo prodáno veřejnou dražbou, nýbrž že je převzaly četnická stanice a žalovaná obec za nízkou cenu, libovolně určenou. Že ujednání k čís. 1 tvrzené by bylo ujednáním soukromoprávním, oba nižší soudy souhlasně správně uznávají. Pro nárok žalobní, pokud se zakládá na tomto právním důvodu, jest tedy pořad práva dle § 1338 obč. zák. a § 1 j. n. přípustným. O tom, zdali toto tvrzené ujednání skutečně se stalo, zda jest pro obec závazným a zda tedy nárok žalobní z tohoto důvodu jest opodstatněn, nelze rozhodovati pouze v důvodech usnesení o námitce nepřípustnosti pořadu práva, jak to nesprávně činí oba nižší soudové, nýbrž, ježto jde o rozhodnutí ve věci samé, dle §§ 390, 404 c. ř. s. pouze rozsudkem. K čís. 2 tvrdí žalobkyně v první řadě, že žalovaná obec, když jí maso bylo dáno četnictvem do uschování, nebyla vůbec oprávněna, maso prodati. Je-li to správné, pak nebyl prodej proveden u výkonu veřejnoprávní působnosti obce, nýbrž spadá mimo tuto působnost, tedy do oboru práva soukromého. I když obec byla k prodeji oprávněna, když však prodej předsevzala způsobem příčícím se zákonu, i tu nejde o výkon veřejnoprávní působnosti její, nýbrž o jednání bezprávně předsevzaté pouze při příležitosti této činnosti, takže i zde pořad práva jest přípustný, ježto pro takové případy nejsou dány předpisy zvláštní jako na př. ustanovení § 37 obec. zříz. O tom, zdali z důvodů, žalobkyní tvrzených, nárok žalobní proti žalované obci jest opodstatněn, může, jak již shora uvedeno, dle § 390, 404 c. ř. s. býti rozhodnuto jen rozsudkem. Při tom jest lhostejno, že rozhodnutí toto závisí na rozhodnutí otázek veřejnoprávních, poněvadž, jak z § 90 c. ř. s. a z motivů k tomuto ustanovení na jevo jde, soudce civilní jest oprávněn i takové předurčující otázky v důvodech rozsudku, samostatně řešiti. Námitka nepřípustnosti pořadu práva není tedy opodstatněna, měl proto soud rekursní usnesení prvého soudu, kterým žaloba pro nepřípustnost pořadu práva byla odmítnuta, změniti v ten smysl, že se námitka tato zamítá, neměl však důvodu, by usnesení toto zrušil, vždyť jednání o námitce uvedené — a jen o tuto nyní jde — není neúplným. Poněvadž však z důvodů rekursního soudu jest jasno, jaký význam usnesení jeho sluší přikládati, není třeba, stylisaci jeho formálně opravovati.

Citace:

Rozhodnutí č. 215. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 410-411.