Čís. 235.

Nepřípustnost rekursu do usnesení odvolacího soudu, jímž pro věcnou neopodstatněnost zamítnuto bylo odvolání, opírající se o některý z důvodů, vyznačených v § 471 čís. 4 až 6 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 16. července 1919, R I 271/19).
Odvolací soud zamítl jako věcně neopodstatněné odvolání žalovaného, pokud uplatňovalo z důvodu § 477 čís. 6 c. ř. s. zmatečnost řízení prvé stolice.
Nejvyšší soud rekurs žalovaného na toto usnesení odmítl. Důvody:
Do usnesení odvolacího soudu v řízení odvolacím lze si stěžovati jen v případech, jež v § 519 c. ř. s. jsou uvedeny způsobem vyčerpávajícím. Z těchto případů pro stížnost žalovaných čís. 2 a 3 § 519 c. ř. s. nepřicházejí vůbec v úvahu. Než ani případu, naznačeného pod číslem 1 § 519 с. ř. s. zde není. Dle tohoto zákonného předpisu dopouští se stížnost na usnesení soudu odvolacího, jímž bylo odvolání odmítnuto. Výraz odmítnouti opravný prostředek jest výrazem přesné vyznačeného smyslu a lze použíti ho jen na případy, na než se hodí. Tímto výrazem, jemuž zákon rovná výraz zavrhnouti, vyznačuje se, že opravný prostředek nemůže dojíti povšimnutí, jsa nepřípustným, opožděným nebo formálně vadným, tedy z důvodů zevních, protivou k výrazu zamítnouti, kde nesetká se opravný prostředek s úspěchem pro svou věcnou neopodstatněnost. V onom směru budiž poukázáno k předpisu § 474 odst. 2 c. ř. s., dle něhož v neveřejném sezení zavrhne se odvolání nepřípustné neb opožděné (§ 471 čís. 2 c. ř. s.) nebo formálně vadné (§ 471 čís. 3 c. ř. s.), dále k předpisu § 507 odst. 1 c. ř. s., dle něhož soudu prvé stolice náleží, by odmítl dovolání opožděné nebo nepřípustné, а k předpisům §§ 526 odst. 2 a 528 odst. prvý, dle nichž ihned zavrhne se rekurs nepřípustný neb opožděný a soudu prvé stolice se ukládá, by odmítl nepřípustné rekursy proti rozhodnutím druhé stolice. Vykládá-li se tudíž výraz odmítnouti, jehož použito v § 519 čís. 1 c. ř. s., v tom smyslu, jaký zákon mu vůbec přikládá, dlužno dospěti k závěru, že v § 519 čís. 1 c. ř. s. míněny jsou pouze případy, o nichž zákon zmiňuje se v § 474 odst. 2 c. ř. s., totiž případy, kde odvolání zavrženo odvolacím soudem jako nepřípustné neb opožděné nebo formálně vadné. Nelze však předpis § 519 čís. 1 c. ř. s. rozšiřovati na případy, kde odvolací soud odvolací důvody, naznačené v § 471 čís. 4 až 6 c. ř. s. uznal věcně za neopodstatněné a proto odvolání v dotyčném směru zamítl. V těchto případech lze po případě usnesení odvolacího soudu odporovati v dovolání z rozsudku odvolacího soudu, pokud toto jest ovšem přípustným, samostatná stížnost do zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu, aťsi jím odvolání zcela nebo jen z části bylo vyřízeno, se však nedopouští.

Citace:

Rozhodnutí č. 235. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 436-437.