Čís. 14138.

I. Sanovaná banka, ktorá svojho úradníka —ktorý nebol u nej vedúcim úradníkom alebo prokuristom — pridelila službou inej banke, ktorá s ňou bola sice hospodářsky sopätá podľa 4. odst. čl. XXXV zák. č. 54/1932 Sb. z. a n. avšak preca bola samostatným bankovým podnikom a nie pobočkou onej banky, nemôže dať tomuto úradníkovi výpověď podľa odst. 3 čl. XXXV zák. č. 54/1932 Sb. z. a n.
(Rozh. zo 6. II. 1935, Rv III 165/34.)
Žalovaná banka dala svojmu zaměstnancovi, žalobníkovi, výpověď s odvoláním sa na 3. odst. čl. XXXV. zák. č. 54/1932 Sb. z. a n. Žalobník napadol účinnost’ tejto výpovědi žalobou a domáhal sa zaplatenia príslúchajúcich mu požitkov.
Oba nižšie súdy žalobě čiastočne vyhověly a žalobníkovi časf žalobou uplatňovanej sumy prisúdily.
Najvyšší súd na ďovolaciu žiadosť žalobníka rozsudok odvolacieho súdu rozviazal a tomuto súdu uložil ďalšie pokračovanie a nové rozhodnutie. Dôvody:
Vedoucími úředníky, kteří mohou býti vypovězeni ze služby podle 3. odst. čl. XXXV. zák. č. 54/1932 Sb. z. a n., jsou podle vymezení tohoto pojmu čl. XXXIV. odst. 3 zaměstnanci peněžních ústavů, kterým bylo svěřeno vedení toho ústavu, s nímž jsou ve služebním poměru nebo vedení jeho pobočního závodu anebo některého samostatného oddělení (u akciové banky, oddělení zřízeného podle jejího jednacího řádu).
O žalované bance bylo již v rozhodnutí nejvyššího soudu z 19. prosince 1934 č. Rv III 788/33-3 zjištěno, že je bankou sanovanou podle 1. odst. čl. XXXV. cit. zák., protože obdržela podporu 10000000 Kč ze Zvláštního fondu označeného v 1. odst. čl. XXXV. cit. zák. V tomto sporu zde souzeném je dále zjištěno, že žalobce byl s ní ve služebním poměru, jí byl do služby vzat, ale svou služební činností přikázán filiálce B. banky. Tato banka, byť i byla, jak zjištěno, hospodářsky spjata se žalovanou bankou způsobem, označeným ve 4. odst. čl,. XXXV. cit. zák., je přece samostatným bankovním podnikem a proto služba konaná u ní, zejména vedení filiálky této banky — v H. — není vedením pobočního závodu banky žalované. Proto žalobce, který poslední čas svého služebního poměru u žalované banky byl skutečně zaměstnán vedením pobočky B. banky, nebyl vedoucím úředníkem banky žalované ipodle určení 3. odst. čl. XXXV. cit. zák. a nemohl býti po právu podle tohoto zákonného ustanovení žalovanou bankou ze služby vypovězen. Pakli se tak skutečně stalo, je tato výpověď po právu bezúčinnou.
Důsledek bezúčinnosti dané výpovědi je, že neměla vlivu na služební poměr žalobcův se žalovanou bankou, žalobci náleží služební plat tak, jakoby služební poměr vůbec nebyl přerušen, a musí mu proto býti přiznán v míře žalobou žádané potud, pokud žalobní nárok je služební úpravou odůvodněn.
Přes to, že žalobce je takto základem své žaloby v právu, nelze přece již rozhodnouti o výši jeho žalobních nároků, protože odvolací soud zabýval se jen těmi položkami žalobního nároku, které jsou obsaženy v rozsudku prvé stolice, žalobní nárok však, jak byl konečně zvýšen a vypočten, svou měrou převyšuje položky i úhrn, kterým se zabýval odvolací soud, a proto bylo napadený rozsudek rozvázali s úpravou shora uvedenou.

Citace:

č. 14138. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 992-993.