— Čís. 12509 —
464
Čís. 12509.
Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Předpokladem příhody v dopravě jest, by se příhoda stala v době do ukončení dopravy. — Čís. 12509 —
465
Cestující nemůže se omlouvati neznalostí zákazu používati čekárny po skončené dopravě.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1933, Rv I 107/32.)
Žalobkyně přijela v prosinci do stanice o 5. hod. ráno a zůstala v čekárně, až se rozedni. Vycházejíc o 7 1/2 hodině z čekárny, uklouzla na schodu z čekárny na peron a poranila se. Žalobu o náhradu škody proti dráze procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Soudu především jest zaujmouti stanovisko k tvrzení žalující strany, že prý jde v souzeném případě o příhodu v dopravě a že žalovaná strana jest tudíž k náhradě povinna podle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Toto tvrzení žalující strany postrádá podle přesvědčení soudu všeho důvodu. Je pravda, že příhodou v dopravě je úraz, který se přihodil za dopravy dráhou, počítaje v to i dobu cesty po železničním objektu k pokladně pro lístek a cestu na místě cíle cesty po vystoupení z vlaku a chůze od vlaku po železničním objektu k vyjití z nádraží. V souzeném případě však žalobkyně sama uvádí, že po příjezdu vlaku do P. zůstala v čekárně v P., poněvadž byla ještě tma a město je od stanice dosti vzdáleno, a že teprve o 7.30 hod. ráno opustila čekárnu jediné možným východem a při tom sklouzla. Podle jízdního řádu přijela, jelikož dle tvrzení žalobkyně vlak měl zpoždění, do P. kolem 5. hod. ráno a v čekárně nečekala k vůli jízdě vlakem, nýbrž vyčkávajíc rozednění na cestu do města přes dvě hodiny. Tuto dobu a cestu z čekárny do města naprosto nelze počítati do obsahu smlouvy dopravní, naopak žalobkyně neoprávněně používala nádražní čekárny. Stal-li se jí úraz po dvou hodinách po skončené smlouvě dopravní, není to již příhodou v dopravě, za kterou by dráha ručila podle cit. zákona a ohledně které by na žalované straně bylo břímě důkazu okolností, její zavinění vylučujících (§ 2 cit. zákona). Jde tudíž o případ, který jest posuzovati jen podle občanského zákona podle předpisů o náhradě škody. Dle těchto předpisů nárok na náhradu škody předpokládá zavinění, ať již úmyslné, ať z nedbalosti na straně škůdcově. V dalším odůvodnil soud prvé stolice podrobně, že dráha neručí ani podle všeobecných předpisů občanského zákona o náhradě škody. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jest správné stanovisko prvního soudu, že žalobkyně neměla tehdy v čekárně co dělat, neboť, jak sama udala, čekala tam tehdy po příjezdu vlakem asi od 4 1/2 hod. ráno až se rozední, by pak šla do města; pobyt v čekárnách je dovolen jen osobám, které chtějí vlakem odjeti, po případě které čekají na přestupních stanicích na příští vlak, aneb které hodlají na stanici vyčkati dobu nepřesahující 6 hodin přes noc do odjezdu příštího vlaku (§ 17 železničního dopravního řádu tehdy platného). Vzhledem na skutkový základ jednak nesporný, jednak prvním soudem správně zjištěný, který odvolací soud přejímá, nelze ani právní posouzení věci prvním soudem považovali za nesprávné. Že nejde tu o příhodu v dopravě a že tedy nelze případ ten posuzovati podle zá-
Civilní rozhodnutí XV. 30 — Čís. 12510 —
466
kona čís. 27 ř. zák. z roku 1869, první soud vhodně odůvodnil, k čemuž ještě se poukazuje na citované ustanovení § 17 žel. dopr. řádu čís. 203/1921. Tvrzení žalobkyně o zanedbání povinnosti udržovati přístup do čekárny ve stavu bezpečnost cestujících neohrožujícím, bylo vyvráceno již shora a bylo naopak zjištěno, že vchod i východ u čekárny vyhovoval požadavkům bezpečnosti, takže o zavinění na straně dráhy, pokud se týče jejích zaměstnanců nemůže býti řeči, a tudíž také ne o ručení dráhy za škodu žalobkyně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ani po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) neposoudil odvolací soud věc vadně. Jest mu přisvědčiti, že nejde o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o povinném ručení železnic. Neboť předpokladem příhody v dopravě jest, by se přiíhoda stala v době do ukončení dopravy. Že se příhoda udála dávno po skončení dopravy odůvodnily správně oba nižší soudy a stačí na jejich odůvodnění poukázati. A jest přisvědčiti odvolacímu soudu i v dalším názoru, že žalobkyně neoprávněně používala po skončené dopravě nádražní čekárny. Zákaz používati čekárny po skončené dopravě jest vysloven v § 17 dopravního řádu železničního tehdy platného, jenž byl uveden ve veřejnou známost nařízením vlády republiky Československé ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n. a nemůže se neznalostí jeho nikdo omlouvati (§ 2 obč. zák.). Jest proto výtka, že předpisy o používání čekáren nejsou na stanici v P. viditelně uveřejněny, bezpodstatná. Poukaz na rozhodnutí čís. 6657 sb. n. s. není místný, poněvadž tam šlo o osobu, jejíž doprava ještě skončena nebyla.