Čís. 2759.

Podle § 2 g) tr. zák. vyviňuje jen spravedlivá nutná obrana, t. j. taková, která jest nutnou k odvrácení bezprávného, přítomného útoku na určité právní statky (života, svobody a jmění). Vyhledává se především, by obrana směřovala proti útoku, který již počal, nebo bezprostředně nastává a který není ještě ukončen; nestačí o sobě pohrůžka zlým nakládáním.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1927, Zm I 667/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. října 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle podle §§ 152, 155 písm. b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 b) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že první soud nesprávně posoudil otázku, zda jednal obžalovaný v nutné obraně čili nic. Má za to, že nebezpečná pohrůžka, již H. proti němu pronesl (»Verfluchter Hund, Aas, jetzt bringt ich dich um!«) a útok na zdraví a život, jejž proti němu podnikl H., ozbrojený holí, opravňovaly ho k obraně tím spíše, že prý H. již dříve opětovně proti němu i jiným osobám násilně vystupoval a ve stavu napilosti byl schopen každé násilnosti. Skutečně také prý byl obžalovaný tenkráte H-em těžce poraněn (utrpěl prudkými ranami do tváře zlomeninu kosti nosní) a H. byl za to pravoplatným rozsudkem odsouzen pro zločin podle §u 152 tr. zák. Ve spojení s hmotněprávním zmatkem čís. 9 b) uplatňuje zmateční stížnost věcně i zmatek čís. 5 §u 281 tr. ř. v tom směru, že soud nepřihlíží ke svědectví F-ovu, že slyšel pohrůžku H-ovu, a k seznání H-a, který prý připustil při hlavním přelíčení, že pohrůžku pronesl. Než zmateční stížnost není v tomto směru z valné částí provedena po zákonu, ježto nedbá zjištěných skutkových předpokladů napadeného rozsudku, a, pokud ji lze pokládali za provedenou, není odůvodněna. Podle §u 2 g) tr. zák. činí pachatele beztrestným jen nutná obrana spravedlivá, t j. taková, která jest nutnou k odvrácení bezprávného, přítomného útoku na určité právní statky (života, svobody a jmění). Vyhledává se tedy především, by obrana směřovala proti útoku, který již počal nebo bezprostředně nastává a který není ještě ukončen. V souzeném případě zjistil první soud formálně bezvadně, že H. na obžalovaného vůbec neútočil, nýbrž naopak byl jím napaden; chybí tedy základní předpoklad spravedlivé obrany, nehledě ani k tomu, že, jak soud zjišťuje, značný rozsah poranění, způsobeného obžalovaným H-ovi vylučuje spravedlnost, potřebnost, nutnost obrany. Že by byl H. podnikl na obžalovaného útok holí a přepadl ho od zadu, soud nezjistil. Tvrdil to sice obžalovaný i vývodní svědek F., ale soud jim, nevěří a uvádí pro své stanovisko podstatné důvody. Rovněž tak nevěří soud F-ovi pokud tvrdí, že H. při svém domnělém útoku pronesl výše zmíněnou pohrůžku, ježto soud pokládá celou jeho svědeckou výpověď za nepravdivou a náležitě své přesvědčení odůvodňuje. Výtka neúplnosti činěná v tomto směru rozsudku jest zřejmě lichá. Svědek H. nepřipustil při hlavním přelíčení, že pohrůžku pronesl, nýbrž uvedl pouze, »že se nyní nemůže rozpomenouti, zda-li slov těch použil«, nebylo tudíž třeba, by se tímto seznáním soud zvláště zabýval. Dlužno ostatně podotknouti, že pohrůžka zlým nakládáním o sobě neznamená útok, který již počal nebo bezprostředně nastává (§ 2 g) tr. zák.). Pravdou jest, že také H. způsobil tenkráte obžalovanému těžké poranění a že byl za to pravoplatným rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové odsouzen pro zločin podle §u 152 tr. zák. Avšak také tento rozsudek zjistil, že obžalovaný prozrazoval nepřátelské úmysly proti H-ovi již před rvačkou, a vyslovil, že pravděpodobně on (obžalovaný) mohl býti útočníkem, vyloučiv, že H. napadl obžalovaného. Za tohoto stavu věci nelze říci, že soud posoudil otázku beztrestnosti obžalovaného z důvodu §u 2 písm. g) tr. zák. právně mylně, a bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost z části jako neodůvodněnou, z Části jako neprovedenou po zákonu.

Citace:

č. 2759. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 353-354.