Čís. 17540.

Má-li procesní soud pochybnost v otázce správnosti žalobního petitu, nesmí žalobu ihned zamítnouti pro vadnost žalobního návrhu nýbrž jest na něm, aby uvedl otázku tu při jednání nejprve na přetřes a dal žalobci příležitost k nápravě oné vady. Opominutí tohoto postupu zakládá vadnost řízení.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1939, R II 239/39.)
Prvý soud zamítl mimo jiné též pro neurčitost žalobního návrhu žalobu, jíž se žalobci domáhali výroku, že žalovaní jsou povinni trpěti výkon služebnosti vozové cesty přes pozemky pare. č. 303/1 pastva a 304 louka, vložka č. 192 pozemkové knihy pro kat. území 5. jako slu- žebné, do mlýna a ze mlýna a pily č. 14, vložka č. 14 pozemkové knihy pro kat. území 5. jako panující, zejména že jsou povinni trpěti, aby osoby tyto služebnosti vykonávající, ať jest to žalobce, jeho lidé domácí nebo jeho zákazníci, při jízdě s povozy na služebných pozemcích par. č. 303/1 a 304 ve 5. se vyhýbali, a že jsou povinni zdržeti se jakéhokoliv bránění této služebnosti. Odvolací soud vyhradiv pravomoc uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Nelze nepřisvědčiti prvému soudu, že žalobní prosba jest neurčitá a že soud musí hleděti k neurčitosti žalobního petitu z úřední moci. Jest totiž zkoumati, zda se jedná o neurčitost věcnou či jen stylistickou, neboť jen v prvém, případě by bylo lze potvrditi výrok o zamítnutí žaloby. V souzeném případě jde jedině o vadu stylistickou, kterou měl prvý soud sám opraviti, když poznal, oč vlastně žalobce svým nesprávně stylisovaným petitem, žádá, jak vysvítá ze skutečnosti, že žalobu nezamítl ihned, nýbrž naopak teprve, až provedl celou řadu důkazů (viz rozh. Sb. n. s. č. 12349, Pužman: Žaloby a žalobní petity str. 34). Podle názoru prvého soudu není v žalobní žádosti přesně udán rozsah služebnosti, protože není na služebných parcelách č. 303/1 a 304 označeno místo, kde mají žalovaní trpěti výkon sporné služebnosti a není udán směr cesty, neboť určení »cesta do a ze mlýna a pily č. 14 ve V.« nelze za takové určení směru považovati, není-li zároveň určeno, odkud má cesta vycházeti. Služebnost, o niž jde, vznikla smlouvou ze dne 14.
května 1928 a je pod bodem 4 žaloby přesně popsána. V tomto sporu jde v podstatě jedině o to, zdali se na cestě, případně louce, smějí vyhnouti dva povozy proti sobě jedoucí čili nic, což však v žalobní žádosti jest určeno dosti přesně. Podle druhého odstavce smlouvy jest obsah služebnosti určen rozsahem, kterým užívali právní předchůdci žalobcovi V. již stávající vozové cesty k provozu mlýna a pily č. 14, přičemž v prvém odstavci smlouvy jest stanoveno, že V. užívali této cesty jak pro svou potřebu, tak také pro dojíždění a odjíždění svých zákazníků do mlýna a ze mlýna. Pokud by pak tato ustanovení smlouvy nestačila, jest je vykládati ustanovením občanského zákona a to §§ 484, 492, 493, 495 a 914, takže jest bez významu obava, že by bylo možno žalobní petit vysvětlovati tak, že žalobce, jeho lidé domácí a zákazníci mohou jezditi po celých nemovitostech p. č. 303/1 a 304. O tom, že taková obava nevzešla, svědčí i ta okolnost, že žalovaní, ač snesli celou řadu námitek, neurčitost petitu nenamítali. Vždyť § 495 obč. z. stanoví, že prostor pro výkon služebnosti musí býti přiměřený nutné potřebě a okolnostem místa. Není-li smlouvy stran o tomto prostoru, určí prostoro soba zavázaná a musí tak učiniti způsobem, který je přiměřený nutné potřebě a místním poměrům (viz §§ 495, 484 o. z.; Rouček-Sedláček: Komentář k řečeným §ům, Krčmář: Práva věcná, str. 265). Neurčitost žalobní žádosti žalobcovy není tedy věcná, nýbrž jen stylistická, již mohl a měl prvý soud opraviti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Odvolací soud právem zrušil rozsudek prvního soudu, pokud procesní soud zamítl žalobu, pro neurčitost žalobního petitu aniž by otázku tu učinil předmětem projednání. Měl-li totiž procesní soud pochybnosti, zda žalobní prosba je určitá čili nic, bylo na něm, aby tyto své pochybností sdělil se stranami; nejednal správně, jestliže projednával spor ze všech možných hledisek a pak nakonec žalobu zamítl pro vadu petitu, ač tato výslovně ani uplatněna nebo namítnuta nebyla. Tím totiž, že žalovaní ve sporu činili věcné námitky proti žalobnímu žádání nevytkli ještě nedostatek přesnosti žalobní prosby. Určitost čí neurčitost petitu je otázkou právní, kterou nutno posouditi v souvislosti s řešenými předpisy hmotného práva a má proto soudce podle § 182, 496 č. 2, 3 c. ř. s. i tuto otázku učiniti předmětem, ústního projednáni, neboť není z něho vyloučeno projednání věci po právní stránce. Procesní soud, jednaje takto, nevykonával by snad manudukci a nešlo by ani o poučování stran, nýbrž projevil by jenom, snahu a úsilí o všestranné ujasnění věci, tedy také po právní stránce, a to v souhlase s předpisy procesního práva i jeho zásadami, směřujícími jmenovitě k provedení zásady projednací a majícími na zřeteli materielní řízení sporu. Postup procesním soudem: zvolený příčí se také zásadě procesní ekonomie i zásadě materielního řízeni sporu. Právem má tedy odvolací soud zato, že první soud měl petit, pokud byl vadný, napraviti, to jest — řečeno přesně a správně —, že měl otázku správnosti žalobního ,petitu uvésti na přetřes a dáti tak žalobci příležitost, chce-li nejasnost petitu napraviti; neměl však strany do jisté míry jakoby zaskočiti a zmařiti tak z čistě formálního důvodu, aby použito bylo toho, co po věcné stránce bylo pracně projednáno. Tak tomu jest i tehdy, kdyby šlo o vadu žalobní prosby povahy věcné, nikoli jenom o úpravu stylistickou. Jestliže by žalobce i poté, když byl procesní soud učinil určitost petitu předmětem jednání, setrval na své původní žalobní prosbě, nebyl by soud svým, se stranami sděleným právními názorem vázán a mohl by o žalobní prosbě rozhodnouti dle svého právního názoru buď věcně, nebo případné žalobu zamítnouti pro neurčitost žalobní prosby (§ 226 c. ř. s., § 7 ex. ř.). Tu by se mui pak již nemohla či,niti výtka vadnosti řízení, o jakou jde v souzené věci.Ke zrušení došlo vpravdě pro onu vadnost řízení v otázce určitosti žalobní prosby a jeho účelem jest, aby tato otázka, byla nejprve se stranami projednána a aby z tohoto projednání a na jeho základě mohly jak sírany, tak také soud učiniti důsledky. Vedly tedy ke zrušení dobré a dostatečné důvody. Otázku určitostí petitu samu a co s ní souvisí, nelze zatím, probírati, když má býti právě předmětem dalšího jednání, zatím stačí, že také žalovaní vyslovili pochybnost v příčině určitosti žalobní prosby. Postup odvolacího soudu byl v souzeném případě na místě tím spíše, že nebylo vlastně pochyb, čeho se žalobce domáhá a že by šlo tedy jen o určitější vymezení žalobní prosby, přednesem žalobcovým odůvodněné, a ne snad o změnu neb dokonce jinou žalobní prosbu. Sami žalovaní přiznávají, že vadu petitu bylo možno snadno napraviti a že rozsah služebnosti »dá se dobře a technicky jasně vymeziti výrazem« »po stávající tvrdé cestě«, pokud jde o směr cesty a udáním nejvýše přípustných rozměrů v jednotkové míře pro vyhýbání. To všecko má právě býti předmětem dalšího jednání.

Citace:

čís. 17540. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 767-770.