Čís. 8701

Úrazy při jízdě s vozíky a s dresinami po železničních kolejích spadají pod zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Jest povinností železničního podniku, by učinil veškerá opatření, jež jsou podle zkušeností a technické vědy s to zabrániti úrazům a jež lze od něho rozumně žádati, a nemůže se vyviňovati tím, že bylo postupováno tak, jak bylo nařízeno, nýbrž jen tím, že byly nařízeny a šetřeny všechny opatrnosti, jež případ vyžadoval (§ 1299 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 8. února 1929, Rv I 1420/28.)
Automobil žalobcův srazil se na přejezdu hlavní trati s dresinou, na níž byly naloženy pražce. Žalobní nárok na náhradu škody proti dráze neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nehoda stala se srážkou žalobcova automobilu, na němž jel žalobce se svým šoferem, s pracovním vozíkem železničním (dresinou) jedoucím po trati. Zjištěno bylo, že v místě nehody je dráha i silnice v úplné rovině a že šofér, přijíždějící od L., nevidí dobře na trať pro stromy a živý plot — že však přední dělník K. podle předpisu asi 50 m před přejezdem začal pískat na píšťalku, že dělníci neslyšeli přijíždějící automobil troubiti, že při srážce zůstali žalobce a šofér v autu seděti. Provoz dráhy řídí se přesnými předpisy a i provoz v určitých částech trati jest upraven úřady nadřízenými a dozorčími. Bylo-li v souzeném případě zjištěno, že byly veškeré předpisy zachovány, nemůže soud přes to přikládati žalované straně vinu na nehodě proto, že opatření ta nebyla dostatečná. — Čís. 8701 —
194
Kritika, které podrobuje odvolatel zařízení a opatření dráhy, jest pro tento spor nerozhodnou, neboť, vyhověla-li dráha všem opatřením jí nařízeným, nelze od jí žádati, by činila ještě více a aby byla zodpovědná za náhradu škody proto, že neučinila více než v tom kterém případě jí bylo nařízeno. Předpisy o náhradě škody podle §§ 1295, 1296, 1297, 1305 a 1306 obč. zák. vyžadují i na poškozeném obyčejnou opatrnost. V souzeném případě jel žalobce a šofér s automobilem přes železniční trať v místě, které sám uznává za nebezpečné proto, že výhled na trať nebyl volný, a proto měli oba při přejezdu trati býti opatrní, obzvláště, když dáváno bylo znamení píšťalkou, že jede dresina. Dresina jela rychlostí nepatrnou a proto řidič automobilu mohl dle potřeby upraviti rychlost svého vozidla, aby srážce zabránil. Není správné, že, any závory nebyly spuštěny, nemuseli trať přejíždějící býti opatrní, obzvláště když slyšeli pískot píšťalky.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, jež se opírá o dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti důvodnosti. Předeslati jest, že jízdy s vozíky a s dresinami po železničních kolejnicích jsou částí železničního provozu, jímž jest rozuměti kromě dopravy v užším slova smyslu i udržování trati. Úrazy i takovýmito vozidly způsobené spadají proto pod sankci § 1 zák. o ruč. žel. a není tedy důvodem, by žalobní nárok nebyl posuzován podle zákona o ručení železnic, že žalobní nárok se nevyvozuje z úrazu, způsobeného příhodou v železniční dopravě, nýbrž skutečnost, že úraz vznikl setkáním se jízdního silostroje s podnikem, jenž podroben jest ručení Podle zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., že tedy jde o případ § 3 zák. ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Nároky tam naznačené řídí se podle obecného občanského zákona. Správně proto opřel žalobce žalobní nárok ve smyslu 30 hlavy obč. zák. jednak o zavinění osob, jichž žalovaná strana v železničním provozu užívá, jednak o přímé zavinění železničního podniku, za které žalovaná strana ručí právě tak, jako každá soukromá osoba; neboť tu nejde, jak v dovolací odpovědi mylně uvádí, o stát, jako nositele svrchovanosti a o jeho ručení za škody z úředního jednání státních orgánů, nýbrž o stát jako hospodářského podnikatele a o ručení za škodu vzniklou z jeho podnikatelského provozu. Otázku, zda v souzeném případě železniční zřízenci při jízdě zaměstnaní zavinili úraz, zodpověděly nižší soudy záporně, poněvadž bylo zjištěno, že železniční zaměstnanci konali službu přesně podle předpisů, jichž se jim dostalo, a nelze shledávati zavinění v tom, že zaměstnanci považovali tyto předpisy za účelné a postačitelné k vyvarování se úrazu. Ohledně otázky druhé vychází odvolací soud z názoru, že, bylo-li zjištěno, — Čís. 8701 —
195
že v souzeném případě byly zachovány veškeré nadřízenými a dohlédacími úřady dané předpisy, nelze přikládati žalované straně vinu na úraze proto, že opatření ta nebyla dostatečná; vyhověla-li dráha všem opatřením jí nařízeným, nelze prý od ní žádati, by činila ještě více a nemůže býti zodpovědná za náhradu škody proto, že nečinila více, než v souzeném případě bylo jí nařízeno. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Odvolací soud přehlíží, že předpisy a instrukce nadřízených a dohlédacích míst nejsou než opatřeními podniku samého a že podnik, pokud se týče podnikatel jest zodpovědným za to, že tato opatření jsou účelná a postačitelná. Odvolací soud dále přehlíží, že pro zvýšené nebezpečí, jež se železničním provozem jest spojeno, jest povinností železničního podniku, by učinil veškerá opatření, jež jsou dle zkušeností a technické vědy způsobilá zabrániti úrazům a jež lze rozumně od něho žádati, dále, že je naprosto vyloučeno, by v instrukcích a v zákonných a v policejních předpisech byly pojaty veškeré události při železničním provozu možné a bezpečnost lidí ohrožující, a nemůže se proto dráha vyviňovati prostým poukazem k tomu, že bylo postupováno tak, jak bylo nařízeno, nýbrž jen tím, že byly nařízeny a zachovány všechny opatrnosti, jež konkrétní případ vyžadoval a vyžaduje § 1299 obč. zák. Odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního nazírání ponechal nepovšimnutými okolnosti pro rozhodnutí závažné. Bylo zjištěno, že na kritickém místě pro živý plot a pro strážní domek není rozhledu ani se silnice na trať, ani s tratě na silnici, že došlo ke srážce, ač železniční zaměstnanci jeli s vozíkem jen krokem a že neslyšeli výstražných znamení auta, ač podle zjištění byla dána. Nebylo však zjištěno, zda kritické místo jest skutečně přímo nebezpečné i proto, že jest silnice značně frekventovaná, jak tvrdí žalobce, a zda mohli, pokud se týče museli při náležité pozornosti vzhledem k místním poměrům, jmenovitě ke vzdálenosti, hluku silostroje, pokud se týče železničního vozíku slyšeti jednak osoby nalézavší se v automobilu pískot píšťalou, jednak železniční zaměstnanci na trati houkání automobilu a zda tedy jednak tito zaměstnanci dbali náležité pozornosti, když, jak zjištěno, výstražná znamení auta neslyšeli, jednak zda lze pokládati nařízení, by se před přejezdem silnice dávala návěšť píšťalou, za účelné a postačitelné opatření, by vozidla na silnici byla na přijíždějící vozík na trati včas upozorněna a srážky zamezeny. Nelze bez dalšího zjištění předpokládati, že osoby v automobilu musely pískot píšťalou slyšeti, když železniční zaměstnanci na trati neslyšeli houkání auta. Uvádí-li odvolací soud, že žalobce a šofér pískot píšťalky slyšeli, nemá to ve spisech opory, neboť nebylo to zjištěno a je tu tedy rozpor se spisy. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že bez dalšího důkladného probrání věci nelze spolehlivě řešiti otázku, zda v souzeném případě bylo se strany železničních zaměstnanců a dráhy samé dbáno předpisu § 1299 obč. zák., zejména, zda byla učiněna veškerá opatření, která konkrétní případ vyžadoval, by srážky na přejezdu silnice byly zamezeny. V případě, že by se otázka ta zodpověděla záporně, přicházela by ovšem pak v úvahu také otázka spoluzavinění žalobce.

Citace:

Dr. Edgar M. Foltin: Das Strafgesetz vom 27. Mai 1852, R. G. Bl. Nr. 117. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, s. 347-347.