Čís. 14223.

Exekuční zástavní právo vydobyté na nemovitost zaniká zaplacením pohledávky. Ustanovení § 469 obč. zák. neplatí při exekučním právu zástavním.
Přihláška takové pohledávky k rozvrhu nejvyššího podání mohla by přivodili její přikázání jen, došlo-li při jejím placení k jejímu výkupu podle § 1422 obč. zák.
(Rozh. ze dne 2. března 1935, R II 40/35.)
Prvý soud rozděluje nejvyšší podání přikázal Ladislavu K-ovi k hotovému zaplacení podle přihlášky, podle směnečného platebního příkazu č. j.... a postupní listiny ze dne 11. května 1932 na kapitále obnos 3400 Kč a knihovní věřitele, pokud vznesli odpor proti tomuto přikázání, odkázal na pořad práva. Rekursní soud potvrdil usnesení prvého soudu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu vymáhající věřitelky, zrušil usnesení nižších soudů počínajíc přikázáním obnosu 3400 Kč s přísl. K-ovi k hotovému zaplacení z nejvyššího podání a prvému soudu uložil nový rozvrh nejvyššího podání. Důvody:
Přikázání pohledávky 3400 Kč s přísl. notáři L. K. a odkázání odporu proti tomuto přikázání na pořad práva se stalo neprávem. Tato pohledávka byla sice pod C 28 zajištěna dne 9. července 1930 vnuceným zástavním právem pro Úvěrnu v K. a v den dražby nemovitostí t. j. 22. října 1932 byl vložen převod tohoto zástavního práva notáři K. a to na základě postupní listiny z 11. května 1932. Než zmíněná pohledávka zanikla podle zápisu ze dne 30. dubna 1932 č. j. E 1308/31-27 zaplacením a tím zaniklo i exekučně pro ni vydobyté zástavní právo a to proto, že exekuční zástavní právo trvá jen potud, pokud to Odpovídá skutkovému stavu., bez ohledu na stav knihovní (sb. n. s. 4956, 7548, 12854). Zmíněným zápisem sepsaným již před vystavením zmíněné postupní listiny, tudíž veřejnou listinou, jejíž obsah podle § 292 c. ř. s. jest míti za správný, je totiž prokázáno, že 30. dubna 1932 sám. notář K, v zastoupení povinné vykázal zaplacení a navrhl nejen zrušení dražebního řízení, nýbrž i výmaz zástavního práva. Takovým placením, nastal podle § 1412 obč. zák. zánik pohledávky a s ním i zánik zástavního práva. Přihláška této pohledávky k rozvrhu by mohla proto podle §§ 210 ex. ř. a 214 ex. ř. přivoditi její přikázání jen, kdyby byl notář K. předložil listiny, z nichž by bylo zjevno nejen, že ve skutečnosti nikoli povinná, nýbrž on sám svým jménem zaplatil pohledávku Úvěrny v K., nýbrž také to, že on již před placením anebo aspoň při placení žádal na Úvěrně v K. postoupení jejích práv, takže by došlo k výkupu pohledávky ve smyslu § 1422 obč. zák. To však notář K. neprokázal, takže dle exekučních spisů bylo v rozvrhovém řízení považovati uvedenou pohledávku 3400 Kč s přísl. i se zástavním .právem za zaniklé, a nebylo je proto z nejvyššího podání přikázali. Právem také vytýká dovolací rekurs i to, že v pořadí přikázaných pohledávek byly přikázány i útraty, které podle § 216 posl. odstavec ex. ř. nepožívají stejného pořadí s jistinou. Knihovním věřitelům, kteří nejsou vymáhajícími věřiteli v dražebním řízení, ve kterém, došlo k rozvrhu, jest sice v pořadí jistiny přikázati také všechny útraty vzešlé jim při dřívější jimi vedené exekuci na nemovitost, ale jen potud, pokud byly již soudně určeny. Útraty mobilární exekuce a útraty vzešlé po příklepu lze dle stálé judikatury přisouditi k úhradě z nejvyššího podání jen tehdy, vázlo-li pro ně zástavní právo na příklad ve zvláštní jistotě zřízené za vedlejší závazky, čemuž zde tak nebylo (sb. n. s. 5700, 7689, 9049, 10975, 12152).

Citace:

č. 14223. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 230-231.