Čís. 14749.

K § 46 zákona ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. z. na rok 1888.
Soud jest vázán rozhodnutím úrazové pojišťovny dělnické, že jde o podnikový úraz.
Rozhodnutí její o tom jest spatřovati i ve vyměření úrazového důchodu pojištěnci.
Přiznání nároku na odškodné úrazovou pojišťovnou brání tomu, by byla na rozhodčí soud vznesena žaloba co do důvodu.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1935, Rv II 665/35.)
Žalobkyně byla zaměstnána u žalované jako pokojská; dne 9. srpna 1933 vykonávajíc příkaz žalovaného Adolfa O-a, jenž byl rovněž ve službách žalované, přivodila si těžké poranění. Tvrdíc, že žalovaná používala Adolfa O-a k vedení podniku, ač byl nezdatnou osobou, domáhá se na žalované náhrady škody. Nižší soudy nevyhověly žalobě, odvolací soud z těchto důvodů: Výměrem Úrazové pojišťovny dělnické v B. byl žalobkyni pro úraz utrpěný v závodě žalované přiznán úrazový důchod. Tímto výměrem bylo tedy vysloveno, že žalobkyně byla v době svého zaměstnání u žalované pojištěná pro škody způsobené úrazem. Že tento výměr nerozeznává mezi podnikem hotelovým a polním hospodářstvím žalované, je nerozhodné. Soud jest vázán tímto výrokem výměru, že žalobkyně obdržela úrazový důchod za úraz utrpěný v podniku, že šlo tedy o úraz podnikový a nemůže přezkoumávati otázku, zda snad žalobkyni renta úrazová vyměřena býti neměla, poněvadž šlo o úraz mimo podnik. Dle § 46 zák. čís. 1/88 může pojištěný uplatňovati proti majiteli závodu zákonnému pojištění podrobeného nárok na náhradu škody jen tehdy, jestliže podnikový úraz byl podnikatelem způsobem úmyslně. Nárok pojištěné osoby na náhradu škody z úrazu podnikového je proti majiteli podniku, který úraz úmyslně nezavinil, vyloučen, nejen tehdy, když nárok tento jest odvozován ze samostatného zavinění majitele podniku, zejména z opomenutí provésti ochranná opatření, nýbrž i tenkráte, byl-li úraz zaviněn nezpůsobilým zaměstnancem podniku. Není tu tedy nároku žalobkyně proti žalované, když žalobkyně ani netvrdila, že by býval byl její úraz způsoben žalovanou zúmyslně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu jest soud vázán rozhodnutím úrazové pojišťovny dělnické, že jde o úraz podnikový (srovnej čís. 976, 3223, 7102, 9780, 11715 a 12987 sb. n. s.). Rozhodnutí úrazové pojišťovny, že jde o podnikový úraz, jest spatřovati i v tom, že úrazová pojišťovna vyměřila pojištěnci úrazový důchod, jak se stalo v souzené věci výměrem příslušné úrazové pojišťovny dělnické, v němž tato úrazová pojišťovna vychází z předpokladu, že šlo o úraz, jejž utrpěla žalobkyně v podniku. Pokud dovolatelka vytýká, že řečený výměr úrazové pojišťovny nemůže býti pro soud závazný, ježto dosud nenabyl právní moci, jest uvésti toto: Podle § 38 zákona o úrazovém pojištění dělnickém ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888, jest zříditi pro každou pojišťovnu, zřízenou podle uvedeného zákona, v jejím sídle rozhodčí soud, který jediné jest příslušný rozhodovati o nárocích na odškodné proti pojišťovně vznesených, jí však neuznaných. Z toho plyne, že, byl-li vznesený nárok na odškodné úrazovou pojišťovnou přiznán, nelze vznésti na rozhodčí soud žalobu co do důvodu, nýbrž jen co do výše nároku. I z doslovu § 38 c) zák. čís. 207/19 sb. z. a n. jasně plyne, že proti přiznání odškodného mohou podati žalobu jen osoby zproštěné podle § 4 zák. pojistné povinnosti; o takové osoby však v souzené věci nejde. Přiznání nároku na odškodné předpokládá, že úraz byl uznán úrazovou pojišťovnou za podnikový. Nemá proto v souzené věci, kdy úrazovou pojišťovnou byl nárok na odškodné uznán a toto vyměřeno, významu ustanovení § 38 c) zák. čís. 207/1919 sb. z. a n. o jednoroční lhůtě k podání žaloby, když tato nebyla v souzené věci přípustná.

Citace:

č. 14749. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 892-893.