Čís. 14126.

Nárok na zaplacení dávky z přírůstku hodnoty, již v kupní smlouvě převzal kupitel, nelze sčítati (§ 55 j. n.) s nárokem na zaplacení kupní ceny.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1935, R I 1658/34.)
Okresní soud v Ch. odmítl žalobu o zaplacení dávky z přírůstku hodnoty pro věcnou nepříslušnost z těchto důvodů: Nesporno je, že se žalovaní zavázali kupní smlouvou k zaplacení dávky z přírůstku hodnoty žalobou vymáhané a 2000 Kč nepřevyšující a že žalobce podal na žalované u krajského soudu v Ch. žalobu o zaplacení zbytku kupní ceny 5000 Kč převyšující. Žaloba o zaplacení dávky z přírůstku hodnoty jest žalobou o náhradu škody podle § 1295 obč. zák., opírající se o poručení smluvní povinnosti žalovaných, nikoliv o převzetí dluhu. O týž právní důvod opírá se však i žaloba podaná u krajského soudu v Ch., z čehož vyplývá, že oběma žalobami vymáhají se pohledávky prýštící z téhož právního důvodu. Jest je proto podle § 55 j. n. sčítati a považovati za jednotný celek 5000 Kč převyšující. Rekursní soud k rekursu žalobce usnesení prvého soudu změnil, námitce věcné nepříslušnosti nevyhověl a prvému soudu uložil, by o žalobě zahájil řízení a věcně o ní rozhodl. Důvody: Pohledávka, vymáhaná žalobou u krajského soudu v Ch. je zbytkem kupní ceny, kdežto žaloba, prvním soudem pro věcnou nepříslušnost odmítnutá, týká se dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí. Dávka ta postihuje podle zákona kupitele. Zavázali-li se žalovaní, že ji sami zaplatí, jde o převzetí dluhu podle § 1404 obč. zák. a pohledávka z tohoto důvodu vymáhaná je pohledávkou samostatnou, nikoli částí kupní ceny. Poněvadž nepřevyšuje 5000 Kč, jest k projednání rozepře podle § 49 j. n. příslušný okresní soud, neboť ustanovení § 55 j. n. o sčítání pohledávek tu nedopadá.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Třebaže se žalovaní zavázali zaplatili kromě kupní ceny také veškeré útraty a poplatky, jakož i případnou dávku z přírůstku hodnoty, nestala se tím tato dávka částí kupní ceny, při čemž je lhostejno, že pro obor poplatkového práva platí zásada § 50 čís. 1 poplatkového zákona. Nejvyšší soud dovodil již v rozhodnutí čís. 2553 sb. n. s., že, zavázal-li se kupitel ve smlouvě zaplatili i dávku z přírůstku hodnoty, která jinak podle zákona stíhá prodatele, jde o převzetí plnění podle § 1404 obč. zák. Nesporno je, že v souzeném případě domáhá se žalobce na žalovaných jednak zaplacení zbytku kupní ceny 5072 Kč samostatnou žalobou u krajského soudu, jednak v tomto sporu u okresního soudu zaplacení 1842 Kč, dávky z přírůstku hodnoty, kterou žalobce i s úroky z prodlení musil bernímu úřadu zaplatiti, když tak žalovaní po vyměření dávky přes výzvu neučinili. Je zřejmé, že nárok na zaplacení zbytku kupní ceny a nárok na náhradu zaplacené dávky z přírůstku hodnoty spočívají na různých právních důvodech; první je založen na kupní smlouvě (§ 1062 obč. zák.), druhý na smlouvě o převzetí plnění (§ 1404 obč. zák.), a když byla dávka podle tvrzení žalobcova již zaplacena, i na právním důvodu podle § 1042 obč. zák. (srov. plenární rozhodnutí čís. 10632 sb. n. s.). Je nerozhodné, že úmluva o převzetí plnění byla uzavřena při příležitosti a z podnětu kupní smlouvy a že byla pojata do písemné smlouvy, a je také lhostejné, že se tím hospodářsky kupní cena ponechává neztenčenou, když oba nároky jsou založeny na samostatných právních důvodech, jež může ve sporech stihnouti různý osud. Předpisu § 55 j. n. bylo by užiti jen, kdyby oba nároky vyvěraly z téhož skutkového i právního podkladu, kdyby byly jen částí jediného a jednotného nároku, čemuž však tak není, jak svrchu bylo vyloženo (srov. rozh. čís. 6811 sb. n. s.).

Citace:

č. 14126. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 105-107.