Č. 8094.

Lékárny: Podmínky, které zákon klade pro udělení koncese lékárnické, musí býti splněny v době, kdy úřad o žádosti rozhoduje; nestačí, jsou-li splněny v době podání žádosti.
(Nález ze dne 9. září 1929 č. 12417.)
Věc: Mg. Ph. Karel J. v Ch. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o lékárenskou koncesi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze, hledíc k ustanovení § 10 odst. 2 zák. č. 5/1907 ř. z., nevyhověla žádosti st-lově o koncesi ke zřízení a provozováni nové veř. lékárny v Ch. s odůvodněním, že podle výsledku provedeného šetření potřeba obyvatelstva nevyžaduje, aby v Ch. byla zřízena druhá veř. lékárna. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z důvodů rozhodnutí zsp-é, k nimž dodal, že ostatně i podle § 3 odst. 6 zák. č. 5/1907 ř. z. jest st-1 vyloučen z dosažení oprávnění k samostatnému provozování veř. lékárny, ježto nebyl zaměstnán po více jak 3 roky v některé tuzemské veř. nebo ústavní lékárně, aniž provozuje — jsa od 1. ledna 1923 majitelem drogerie v Ch. — opět takovou odbornou činnost alespoň od jednoho roku.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Uznávaje, že v době vydání nař. rozhodnutí byl vyloučen z dosažení oprávnění k samostatnému provozování veř. lékárny podle posledního odst. § 3 lékár. zák., shledává st-1 nezákonnost v tom, že žal. úřad posuzuje jeho osobní způsobilost podle poměrů, jaké byly v době vydání nař. rozhodnutí, a tvrdí, že rozhodnou je doba, kdy byla žádost podána, ve kteréžto době plně vyhovoval zákonným podmínkám po stránce osobní kvalifikace.
Toto stanovisko stížnosti není správné. Úřední výrok, kterým se uděluje koncese k provozování veř. lékárny, která nespočívá na reálním právu, má povahu výroku konstitutivního, neboť právo k samostatnému provozování veř. lékárny se tímto správním aktem zakládá (§ 9 lék. zák.). Z toho plyne, že úřad může přikročiti k udělení lékárenské koncese jen tenkráte, jsou-li podmínky, jež jsou podle zák. předepsány k dosažení koncese, splněny v době, kdy o žádosti za koncesi rozhoduje.
Po osobní stránce jest předpokladem udělení lékárenské koncese, že uchazeč má osobní způsobilost k samostatnému provozování veř. lékárny, předepsanou v § 3 lék. zák. Podle posledního odstavce tohoto paragrafu nedostává se této způsobilosti žadateli, který po dobu více než 3 let nebyl činným ve veř. lékárně a nevykonává-li takovou činnost alespoň již od jednoho roku. Vzejde-li takový nedostatek osobní kvalifikace u žadatele o lékárenskou koncesi v době, kdy úřad rozhoduje o jeho žádosti, nelze mu žádanou koncesi uděliti.
Jest proto postup úřadu, který posuzoval způsobilost žadatelovu podle doby, kdy o jeho žádosti rozhodoval, ve shodě se zákonem. Při tom jest lhostejno, že zmíněného nedostatku tu nebylo v době, kdy byla žádost podána. Žal. úřad tedy právem zamítl žádost st-le o lékárenskou koncesi pro nedostatek jeho osobní způsobilosti. Je-li tomu tak, není třeba ještě zkoumati, zdali je ve shodě se zákonem i výrok žal. úřadu, že potřeba obyvatelstva nevyžaduje, aby v Ch. byla zřízena druhá veř. lékárna.

Citace:

Č. 8094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 98-99.