Čís. 14291.

Rozvázáním služebního poměru pensionováním končí se povinnost zaměstnancova konati služby a nastává podle § 1154 obč. zák. splatnost odměny zaměstnancovy všeho druhu.
Kdy může zaměstnanec požadovati bilanční remuneraci z čistého zisku.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1935, Rv I 2340/34.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované do 1. července 1930, kdy vystoupil z jejich služeb. Žalobou domáhá se nyní na žalované zaplacení novoroční remunerace za rok 1930, bilanční remunerace za rok 1929 a bilanční remunerace za rok 1930. Prvý soud žalobě nevyhověl. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvého soudu. Z důvodů: Žalobce vystoupil ze služeb žalované dne 1. srpna 1930, neboť pensionováním aktivní služební poměr mezi stranami byl zrušen a žalobce dostává pensi od pensijního ústavu. Poněvadž pak byl v roce 1930 u žalované v činné službě pouze do 1. srpna 1930, příslušela by mu nanejvíce remunerace za dobu činné služby, tedy poměrný díl remunerace, jak plyne z ustanovení § 16 zák. o obchod pomocnících. Nárok žalobcův i na tento poměrný díl remunerace je však promlčen ve smyslu § 1486 čís. 5 ob. zák. obč., neboť rozvázáním služebního poměru dne 1. srpna 1930 staly se ve smyslu § 16 zák. o obch. pomoc. veškeré služební požitky žalobcovy, tedy i požadovaná remunerace, splatnými, á žalobce v tříleté lhůtě po zrušení pracovního poměru nároku svého soudně neuplatnil. Pokud jde o bilanční remuneraci za rok 1929, byla tato splatnou 10. dubna 1930. Žalobce neuplatnil svůj nárok soudně do tří let od 10. dubna 1930 a ani do tří let od zrušení služebního poměru. Pokud jde o remuneraci za rok 1930, příslušela by žalobci pouze poměrná část remunerace za dobu, co byl ve službách žalované, avšak žalobce neuplatnil soudně do tří let od zrušení pracovního poměru svůj nárok a nemůže zaplacení dosíci, neboť nárok je promlčen ve smyslu § 1486 čís. 5 ob. zák. obč. Remunerace uvedená je remuneraci ze zisku podle výsledků bilančních ve smyslu § 16 zák. o obch. pomoc. je tedy platem, který je splatným ihned při skončení služebního poměru, žalobce měl jej žádati ve výši přiměřené remuneracím poskytnutým žalobci v dřívějších létech a odpovídající ryzímu zisku za období běžného roku obchodního, v němž byl žalobce ještě zaměstnán, při čemž podklad k tomu mohl si opatřiti vlastním odhadem, resp. žalobou na složení zisku a vyúčtováním za prvních 7 měsíců za rok 1930. Okolnost, kdy žalovaná určila remuneraci za rok 1930 ostatním úředníkům a kdy jeví se výsledky činnosti prvních 7 měsíců, je nerozhodnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, pokud napadalo výrok odvolacího soudu o novoročném a bilanční remuneraci za rok 1929, vyhověl však dovolání a zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž zamítnuta žaloba i pokud jde o požadovanou bilanční remuneraci za rok 1930 a uložil nové rozhodnutí.
Důvody:
Remunerace novoroční byla přiznána žalobci služební smlouvou ze dne 15. prosince 1926 bez jakéhokoliv obmezení. Z této remunerace za rok 1930 příslušela žalobci poměrná část, odpovídající délce konání služby v tomto roce. Mezi stranami jest nesporno, že rozvázání služebního poměru stran nastalo srovnalou vůlí stran dne 31. července 1930 pensionováním. Tímto dnem skončila se povinnost žalobcova konati žalované záložně služby a staly se splatnými podle § 1154 obč. zák., jenž podle § 42 zák. čís. 20/10 ř. z. má platnost i pro obor zákona o obchodních pomocnících, veškeré druhy odměny žalobcovy, pokud jak co do důvodu, tak co do výše byly zjistitelný. Nárok na poměrnou část novoroční remunerace založen jest na ustanovení § 16 zák. čís. 20/10 ř. z. a nic nebránilo žalobci, by jej neuplatnil ihned po 31. červenci 1930. Ježto žalobce podal žalobu až dne 28. prosince 1933, neučinil tak ve tříleté lhůtě § 1486 čís. 5 obč. zák. a jest proto tato část jeho nároku promlčena. Tak zv. bilanční remunerace za rok 1929 byla splatnou podle vlastního přednesu žalobcova po valné hromadě delegátů záložny, jež se konala dne 10. dubna 1930 a žalobci tuto remuneraci za rok 1929 nepřiřkla. Žalobci bylo již od této valné hromady známo stanovisko žalované záložny a bylo na něm, by svůj nárok uplatnil. Ježto žalobce i nárok na bilanční remuneraci za rok 1929 uplatnil až dne 28. prosince 1933, jest i tento nárok podle § 1486 čís. 5 obč. zák. promlčen. Soud odvolací uznal u těchto dvou nároků, že nastalo promlčení. Jinak jest tomu, pokud jde o bilanční remuneraci za rok 1930. Žalobce netvrdil, že mu remunerace bilanční příslušela bez ohledu na to, byl-li docílen čistý zisk, případně, že mu byla vyplacena i v letech, kdy záložna tento zisk nevykázala. Podle dotčené smlouvy služební ze dne 15. prosince 1926 měla býti bilanční remunerace vyplacena ze zisku záložny a byla závislou na jeho výši. Před zhotovením bilance za rok 1930 nebylo jisto, zda žalovaná záložna vykáže čistý zisk za rok 1930 a před valnou hromadou delegátů záložny nebylo ani jisto, jak tímto ziskem bude naloženo. Tato valná hromada konala se však teprve dne 5. března 1931. Teprve tedy mohl žalobce uplatnili nárok na tuto remuneraci, případně její část. V době skončení aktivního služebního poměru žalobcova byla tedy nejistou nejen výše remunerace, nýbrž i její základ. Nedá se proto tato bilanční remunerace za rok 1930 posuzovali stejně jako novoroční remunerace za rok 1930. Ježto do podání žaloby dne 28. prosince 1933 neuplynula u tohoto nároku tříletá promlčecí lhůta, není promlčen.

Citace:

č. 14291. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 309-311.