Čís. 8803

Byl-li na přiděleném pozemku knihovně zapsán zákaz zcizení, zavazení a propachtování bez souhlasu Státního pozemkového úřadu, vztahuje se tento zákaz i na zřízení vnuceného zástavního práva.

(Rozh. ze dne 16. března 1929, R II 100/29.)
Návrhu vymáhajícího věřitele, by byla k vydobytí peněžité pohledávky povolena exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitosti, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Podle lustra vloženo jest ve vl. čís. 834 omezení nabyvatele a jeho právních nástupců podle přídělové listiny, a to zákaz zcizení, zavazení a propachtování bez souhlasu Státního pozemkového úřadu, dále právo výkupu Státního pozemkového úřadu podle ustanovení rozhodnutí o přídělu §§ 37, 38, 35, 51 a násl. zákona ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. Vymáhající věřitel ani netvrdil, že Státní pozemkový úřad udělil svolení k zavazení této nemovitosti, ačkoliv byl by to musel tvrditi již v exekučním návrhu. Vzhledem k §§ 23 a 36 příď. zák. ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. stalo se tudíž ono zavazení neprávem; neboť zavazení dobrovolnému sluší klásti na roveň zavazen exekuční, ježto ustanoven: zákona přídělového by mohla býti obcházena. Neplatí tu § 364 c) obč. zák., nýbrž zvláštní a pozdější citované předpisy zákona přídělového.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
a to
s poukazem na rozhodnutí čís. 5891, 6014, 6133, 7148 sb. n. s. a s těmito dalšími poznámkami, jichž třeba vzhledem k vývodům stížnosti: Poznamenán je zákaz zavazení bez svolení Státního pozemkového úřadu, avšak vklad práva zástavního jest vždy zavazením, zápisem závady (slovo »zavazení« nepochází od »zavázati«, nýbrž od »zavaditi«, závadou obtížiti, a znamená tedy tolik jako zatížiti) a to i tehdy, děje-li se — Čís. 8803 —
380
v cestě exekuce. Míní-li stěžovatel, že zákon nemohl obmýšleti zkrácení věřitele, sluší mu odvětiti, že tu o zkrácení věřitele nejde, protože věřitel, an jest v knihách zákaz zavadění poznamenán, musí s tím počítati, neboť, kdyby se mu přiznala v tom ohledu výsada, byla by porušena základní zásada ústavu pozemkových knih, jejich veřejná víra, následkem které to, co pozemková kniha hlásá, musí býti výstrahou nastávajícímu věřiteli, jenž majiteli nemovitosti hodlá dáti úvěr, i tehdy, když tam (na pozemku), jak stížnost praví, vidí zřízený kvetoucí průmyslový závod nebo jakýkoli jiný sebe drahocennější, třeba milionový objekt, jen když jest objekt ten neodlučnou součástí pozemku, takže každý zákaz, stihající pozemek, stihne i jej jako součást knihovního tělesa a věřiteli nezbude než spokojiti se s exekučními úkony, které poznamenanému zákazu neodporují. Neboť možno, že zákaz bude brániti každému zatížení, třeba tedy i vnucené správě, jejíž poznámka jest také zatížením. Tu to bude záležeti na obezřelosti Státního pozemkového úřadu, by při zákazu volil vždy takové výrazy, jež obmýšlené omezení dobře vystihují, avšak, nepodaří-li se mu to a zvolil výraz příliš široký, jenž bude znemožňovati každé zasažení, by pak hladce udělil potřebné svolení k zasažení, jež vyloučiti neobmýšlel, neboť, je-li zákaz vše vylučující poznamenán v knihách, musí ho i strany i soudy dbáti. Tak na př. § 23 příď. zák., jednaje o omezeních a zákazech, jež Státní pozemkový úřad může přídělu připojiti, odkazuje v odstavci druhém na předpisy o nedílech, tedy zejména na § 36, podle něhož možno na nedíl vésti exekuci jen, ale také aspoň vnucenou správou. Tak to tedy může Státní pozemkový úřad naříditi i v rámci § 23, avšak, jde-li dále a zvolí výraz, jenž každé obtížení a tudíž i vnucenou správu vylučuje, pak to platí, neboť, co obmýšlel, nelze zkoumati, jeť možno, že to opravdu chtěl, protože zákon mu to v § 23 dovoluje, neboť předpisů o nedílech má se jen držeti, pokud to povaha věci vyžaduje, a žádá-li tedy povaha věci, by byl při obyčejném přídělu přísnější, než při nedílu, může a má to učiniti. Nedílem totiž jest celá usedlost, objekt větší t. zv. soběstačný (§ 30 příď. zák.), kdežto obecný příděl může se omeziti na sebe menší míru na př. jednu, dvě, tři měřice, jak se to často stává. Jest tedy možno, aby Státní pozemkový úřad každé zasažení, každou exekuci vyloučil, a, učiní-li to, je tu nemovitost vyloučená z exekuce a je jí rozmnožena řada nezabavitelných nezbytností dlužníkových v § 251 ex. ř. vypočítaných, které ovšem všecky záležely posud jen v movitostech, k nimž však nyní Státní pozemkový úřad, vyžadují-li toho poměry přídělcovy, může rozhodnutím svým připojiti i malou nemovitost, což je jen pokrokem v duchu času, věc spravedlivá. Zákaz má za účel ochranu přídělce, nehleděl k tomu, jak při tom dopadne věřitel, jenž opovážlivě, nedbaje výstrahy knihovního zápisu, úvěr přídělci poskytl, neboť pozemková reforma byla uvedena v život k vůli přídělcům, by se zlepšilo jich hmotné postavení, nikoli by se zlepšilo postavení jich budoucích možných věřitelů, ale právě proto, by v tom nebyli na omylu, zákon nařídil poznámku zákazu, proti němuž když někdo hřeší, musí si následky přičísti sám, jak mu to § 443 obč. zák. předpověděl, řka, že kdo se do knih nepodívá, odpyká tuto svou nedbalost. Jinak možno uchazeče o exekuci jen poukázati, aby se u Státního pozemkového úřadu zasadili o svolení, neboť jest vskutku ku pocitu, že to podle nabytých zkušeností pravidelně nečiní a snaží se exekuce dosíci přes jeho hlavu.

Citace:

č. 8803. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 403-405.