Čís. 14653.

I. Prípustnost exekúcie proti majiteľovi súkromnej nemocnice s právom verejnosti na pohľadávky prisluchajúce mu za liečenie v takejto nemocnici.
II. Exekventovi musí byť daná možnosť vyjadriť sa o prejave okresného úradu, podanom v smysle čl. XI čís. 2 zák. čís. 123/1923 Sb. z. a n.
(Rozh. z 26. X. 1935, R III 626/35.) Vymáhajúca veriteľka v exekúcii, vedenej proti drovi B., majiteľovi súkromnej nemocnice, navrhla medzi iným zabavenie pohľadávky 250 000 Kč, ktorú mal exekút za liečenie poskytované v jeho nemocnici.
Súd prvej stolice žiadosti vyhovel, rekurzný súd ju zamietol. Dôvody: pohľadávka 250 000 Kč nie je osobnou pohľadávkou dlžníka dra B., ale nemocnice dra B. za nemocničné liečenie. Zo sdelenia krajinského úradu v Bratislave je patrné, že tejto nemocnici bolo udelené výnosom ministerstva zdravotnictva právo verejnosti. Ide tedy o ústav, vyhlásený výrokom administratívneho úradu za verejný, a k pojmu nemocnice patrí, že ústav tento je aj všeužitočný. Podľa čl. XI. č. 2. zák. č. 123/1923 Sb. z. a n. môže byť exekúcia proti takému ústavu povolená len na také majetkové čiastky, ktoré možno použiť k uspokojeniu vymáhajúceho veriteľa bez ujmy verejných záujmov, ktoré prislúcha ústavu hájiť. Poneváč podľa vyjadrenia okresného úradu v P. nemohla by byť prevedená exekúcia na hore uvedenú pohľadávku bez toho, že by provoz ústavu nebol ohrožený, musel byť návrh na zabavenie pohľadávky zamietnutý.
Najvyšší súd usnesenie rekurzného súdu rozviazal a uložil mu, aby vo veci znova konal a rozhodol. Dôvody:
Pokud dovolací rekurs tvrdí, že ochrana čl. XI., č. 2. zák. čís. 123/1923 Sb. z. a n. se nevztahuje na nemocnici žalovaného, poněvadž tento jest soukromníkem, je na omylu. Ochrana tato se poskytuje ústavu pro jeho veřejný prospěch, nikoli majiteli a o takový veřejný prospěch tu případně běží, když exekuční návrh se může dotýkati nemocnice dlužníka, jejíž části bylo podle zákona čís. 98/1930 Sb. z. a n. přiznáno právo veřejnosti.
I když nařízení ministerstva spravedlnosti ze 6. května 1897 čís. 78 ř. z., vydané podle čl. XLI. zák. č. 78/1896 ř. z. nemá platnosti pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi, poněvadž ani citovaný zmocňovací zákon jí nemá, nelze je přece — hledíc k okolnosti, že článkem XI. č. 2. zák. č. 123/1923 Sb. z. a n. byla vlastně recipována ustanovení § 15 ex. ř., platného v západní části Republiky, pro Slovensko a Podkarpatskou Rus — jednoduše přehlížeti, zejména pokud jde o jeho část, interpretující § 15 ex. ř. a to již proto, že pochází od redaktorů ex. ř. Podle § 2. odst. 1. tohoto min. nař. jsou však mezi ústavy, které podle citovaného § 15 ex. ř. mohou býti prohlášeny za veřejné a obecně prospěšné, zvlášť uvedeny i nemocnice soukromé.
Mimo to počítá i § 67 zák. čl. XIV:1876, jednající o nemocnicích, výslovně i s případem, kde veřejné nemocnice patří soukromníku.
Čl. XI. čís. 2. zák. č. 123/23 Sb. z. a n. mluví sice o prohlášení ústavu za veřejný a všeužitečný a část nemocnice žalovaného byla prohlášena pouze za veřejnou, ale hledíc k tomu, že každá nemocnice je již o sobě ústavem všeužitečným, jsou dány v tomto ohledu předpoklady pro ochranu, poskytovanou citovaným zákonem místem i pro část nemocnice žalovaného, jež byla prohlášena za veřejnou.
Ale právem si stěžuje dovolací rekurentka, že rekursní soud rozhodl o rekursu žalovaného zvlášť na základě jím předložených výkazů a vyjádření okresního úřadu v P, podle čl. XI. zák. č. 123/1923 Sb. z. a n., aniž poskytl vymáhající věřitelce možnost k vyjádření o nich, zejména když tato tvrdí, že výkazy ony neodpovídají skutečnosti, nehledíc k tomu, že žalobkyně má právo ono prohlášení okresního úřadu instanční cestou napadnouti.
Vyjádření toto bylo v souzeném případě tím nutnější, když dle ověřeného vyhotovení výměru Zemského úřadu v Bratislavě — jež dlužník předložil k dokázání okolnosti, že jde o nemocnici, jíž bylo uděleno právo veřejnosti — plyne, že toto právo nebylo uděleno celé nemocnici dlužníka, ale pouze její třetí třídě se 60-ti lůžky.
Bude tedy nyní na rekursním soudu, aby vyjádření toto vymáhající veřitelce umožnil, případně z něho plynoucí další potřebné zařídil a pak ve věci znova rozhodl.

Citace:

č. 14653. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 1069-1071.