Čís. 14824.

K výkladu § 154 obč. zák.
Kdo se vzdal smírem nároku na slušné zaopatření podle § 154 obč. zák., nepozbyl tím podle téhož předpisu nároku na nutnou výživu, jakmile upadl do nouze.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1935, Rv I 2317/35.)
Žalobce (81 roků starý) vzdal se smírem uzavřeným se synem — žalovaným — nároku na slušné zaopatření. Tvrdě nyní, že upadl v nouzi, žádá z důvodu § 154 obč. zák. na žalovaném poskytování slušné výživy. Nižší soudy žalobě nevyhověly, odvolací soud z těchto důvodů : Žalobce již dříve domáhal se žalobou výživného po případě slušného zaopatření pro čas svého života. Spor o jeho nárok byl skončen smírem, jímž se zavázali tehdejší žalovaní — jeho synové Otto a Emil — na úplné vyrovnání zažalovaného nároku zaplatili 2000 Kč a při tom obě strany prohlásily, že tím jsou vyrovnány veškeré vzájemné nároky jejich. Při smíru o výživném se sice zásadně připouští a mlčky předpokládá clausula rebus sic stantibus, ale tím není vyloučeno, aby si strany upravily poměr definitivně ujednáním, jímž je taková doložka vyloučena. To se právě v daném případě stalo.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
I když žalobce se za odbytné 2000 Kč vzdal smírem ze dne 10. března 1933 proti žalovanému a Ottu N. nároku na výživné podle § 154 obč. zák., nepozbyl tím nároku proti žalovanému na nutnou výživu. Neboť nárok rodičů upadnuvších v nouzi proti dětem na nutnou výživu jest právem nezadatelným tkvícím v rodinném poměru, stejně jako obdobný nárok dětí proti rodičům (§§ 1481 a 795 obč. zák.). Bylo-li dáno odbytné, nemůže ovšem otec, pokud toto není vyčerpáno, požadovali další plnění za účelem nutné výživy. Platí tu obdobně zásady, vyslovené v plenárním usnesení sb. čís. 4213 o odbytném, jež složil nemanželský otec pro své dítě. Nižší soudy posoudily tedy věc nesprávně po stránce právní, zamítnuvše žalobu, protože žalobce se výživy vzdal. Ježto následkem mylného právního názoru nezjistily, zda a pokud je odbytné vyčerpáno, zda je žalobce v nouzi (srovn. rozh. čís. 4705, 7634 sb. n. s.), která je tu předpokladem povinnosti poskytovali výživu nutnou, ani majetkové poměry žalovaného (srovn. rozh. čís. 7190 a 12092 sb. n. s.), podle nichž se řídí výše výměry výživného, nezbylo než oba rozsudky nižších soudů zrušiti.

Citace:

č. 14824. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 972-973.