Čís. 14119.

Civilní soud jest vázán odsuzujícím trestním rozsudkem nejen, když podmínkou soukromoprávního nároku je přímo, aby tu byl trestný čin, nýbrž i když skutečnost tvořící podmínku pro odsouzení pro trestný čin byla trestním soudem v odsuzujícím rozsudku zjištěna a skutečnost ta je zároveň rozhodnou pro soukromoprávní nárok a tudíž pro řešení civilního sporu.
Výrok trestního soudu o zavinění žalovaného na srážce (§ 431 tr. zák.) jest směrodatným pro uplatňování nároku na náhradu škody, ať jde o poškození na těle nebo na majetku.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1935, Rv I 347/33.)
Žalobce (jeho šofér) srazil se autem s koňským povozem, řízeným žalovaným. Ke srážce došlo, protože povoz žalovaného nebyl osvětlen, ač již byla tma a sněhová vánice. Nižší soudy, neuznavše žalobní nárok na náhradu za poškození auta důvodem po právu, žalobu zamítly.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalobcovu a napadený rozsudek změnil tak, že zažalovaný nárok je důvodem po právu.
Důvody:
Jest nesporno, že žalovaný byl pravoplatným trestním rozsudkem odsouzem pro přestupek § 431 tr. zák., spáchaný tím, že neosvětleným povozem neopatrně jel a srážku s autem způsobil, ač podle svého zaměstnání mohl nahlédnouti, že lidé na zdraví poškozeni býti mohou. Tento odsuzující nález trestního soudu jest podle § 268 c. ř. s. pro civilní soud závazným, a jest tomuto zákonnému ustanovení rozuměti tak, jak bylo vyloženo v rozhodnutí čís. 6403 sb. n. s., na něž se odkazuje, že civilní soud jest vázán nejen, když podmínkou soukromoprávního nároku je přímo, by tu byl trestný čin, nýbrž i, jak plyne z motivů, podle nichž nemá dojiti k rozporu mezi zjištěním trestního a civilního soudce, protože by tím právní bezpečnost byla ohrožena a důvěra v trestní rozsudek otřesena vždy, kdykoliv skutečnost tvořící podmínku odsouzení pro trestný čin, byla trestním soudem odsouzujícím rozsudkem zjištěna, a skutečnost ta je zároveň rozhodnou pro soukromoprávní nárok a tudíž pro řešení civilního sporu. Jestliže tedy trestní soud zjistil, že žalovaný neopatrně a s neosvětleným povozem v kritické době jel a tím srážku s autem žalobcovým způsobil, jest tímto výrokem trestního soudu soud civilní vázán, poněvadž trestní soud shledal zavinění žalovaného a skutkovou podstatu přestupku podle § 431 tr. zák. nejen v tom, že žalovaný s neosvětleným povozem jel, nýbrž i v tom, že jel neopatrně a srážku zavinil. Tím se stal výrok o zavinění žalovaného na srážce součástí skutkové podstaty trestného činu, a jest proto nepřípustné, by se civilní soudce pustil do rozboru a kritiky tohoto výroku trestního soudce. Obmezení civilního soudu, že jest vázán obsahem pravoplatného trestního nálezu, je odůvodněno stejnou spolehlivostí výsledků řízení trestního, ohledy na autoritu rozsudků soudu trestního, a i myšlenkou procesní ekonomie. Rozhodl-li trestní soudce pravoplatně, že žalovaný s neosvětleným povozem neopatrně jel a srážku s autem způsobil, byla otázka zavinění žalovaného na srážce pravoplatně vyřešena, v civilním sporu nepřicházela již v úvahu a civilní soudce nesměl se jí vůbec již zabývati. Bezpodstatná jest i úvaha nižších soudů a tom, že civilní soud není i proto vázán výrokem trestního soudu, že žalovaný srážku způsobil, poněvadž prý výrok ten s podstatou trestního činu, jímž byl žalovaný uznán vinným, nijak nesouvisí, an prý výrok ten směřuje proti ohrožení tělesné bezpečnosti, kdežto v souzeném případě prý jde o poškození věci, a pro připočtení trestního činu nemá významu. V tom směru jsou však nižší soudy na omylu, poněvadž výrok trestního soudu o zavinění žalovaného na srážce jest směrodatný pro uplatňování nároku na náhradu škody, ať jde o poškození na těle, nebo na majetku. Vzhledem k tomu, že v souzeném případě uplatňuje náhradní nárok majitel auta, jenž srážku nespoluzavinil, nýbrž jeho řidič, nejde tu o případ § 1304 obč. zák., který předpokládá spoluzavinění poškozeného sama, nýbrž o případ, který jest posouditi podle § 1302 obč. zák., podle něhož nastává ručení solidární, ano nelze zjistiti podíl jednotlivých škůdců na škodě. Důsledkem toho bylo uznati, že nárok žalobní jest zcela důvodem po právu, při čemž ovšem není žalovanému zabráněno uplatňovati postižní nárok proti žalobcovu řidiči (srov. v témž smyslu rozh. čís 9953 a 4940 sb. n. s.).

Citace:

č. 14119. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 95-96.