Čís. 14536.

Poskytnutí zápůjčky převzetím dluhu vypůjčitelova.
Postup k inkasu či zmocnění k inkasu?
Oprávnění postupníka k inkasu účtovati postoupenou pohledávku při rozvrhu nejvyššího podání.
(Rozh. ze dne 14. září 1935, Rv II 643/33.)
Exekuční soud rozvrhuje nejvyšší podání v exekuční věci proti manželům L., přikázal Občanské záložně podle dlužního úpisu ze dne 7. listopadu 1924 na 35000 Kč znějícího, na základě něhož bylo pro ni na prodané nemovitosti vloženo právo zástavní, celou pohledávku. Následovního knihovního věřitele odkázal s jeho odporem proti přikázání 10000 Kč Občanské záložně na pořad práva. Prvý soud nevyhověl žalobě. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Občanská záložna poskytla manželům L. zápůjčku ve výši 25000 Kč. Knihovní věřitel P. měl na nemovitosti jimi koupené pohledávku ve výši 10000 Kč, již manželé L. při koupi nemovitosti převzali. Občanská záložna pojala do dlužního úpisu ze dne 7. listopadu 1924 jako hotově vyplacenou zápůjčku částku 35000 Kč, ve skutečnosti vyplatila však 25000 Kč. Nemůže tedy býti nejmenší pochyby o tom, že Občanská záložna měla proti manželům L. pohledávku ve výši 25000 Kč a že proto také v rozvrhovém řízení okresního soudu ve S. O. mohla likvidovali jen tuto částku, nikoliv další částku 10000 Kč, která nebyla její pohledávkou. Sama ani netvrdila, že tato pohledávka věřitelem P. jí byla cedována, anebo že ji nabyla jiným způsobem. Naopak manželé L. platili Občanské záložně úroky jen ze zápůjčky 25000 Kč odvolávajíce se na to, že věřitel P. vybírá si úroky z dlužního obnosu v naturáliích (masu). Neměla-li žalovaná Občanská záložna pohledávku ve výši 10000 Kč vůči povinné straně, nemohla ji likvidovati na základě dlužního úpisu ze dne 7. listopadu 1924, o němž jest zjištěno, že neodpovídá skutečnému stavu věci.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a prvému soudu uložil nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Odvolací soud, uznav, že žalovaná záložna neměla za manžely L. pohledávku v celé na jejich nemovitosti zajištěné částce 35000 Kč, nýbrž jen v částce 25000 Kč a že proto mohla také jen tuto částku likvidovati v rozvrhovém řízení, se nevypořádal náležitě se všemi okolnostmi, na nichž závisí rozřešení této otázky. První soud zjistil, že manželé L., chtějíce koupiti nemovitost, nyní exekučně prodanou a potřebujíce částky 35000 Kč k proplacení hypotekárních dluhů, váznoucích na této nemovitosti, zvláště i pohledávky knih. věřitele P. 10000 Kč, se obrátili na žalovanou záložnu se žádostí o povolení zápůjčky, a že, když žalovaná záložna vzhledem k ceně nemovitosti byla ochotna povoliti jen 25000 Kč, se dohodli s ní a věřitelem P., že si žalovaná záložna dá na nemovitosti manželů L. zavtěliti 35000 Kč a že z toho 25000 Kč bude proplaceno manželům L-ým k zaplacení hypotekárních dluhů a dalších 10000 Kč bude sloužiti ke krytí pohledávky uvedeného P., který se žalované záložně za tuto částku ještě zvlášť osobně zaručil. Z těchto zjištění dospěl první soud k úsudku, že manželům L. byla žalovanou záložnou poskytnuta zápůjčka v celé výši 35000 Kč, maje zřejmě za to, že co do částky 10000 Kč manželům L. hotově nevyplacených uskutečnila se zápůjčka již slibem žalované záložny, že tuto částku reservuje jako jistotu ke krytí pohledávky, již měl P. za manžely L-ými. S tímto názorem nelze arci souhlasiti. Je sice pravda, že, chce-li vypůjčitel se zápůjčkou zaplatiti dluh, jak jest zjištěno v tomto případě, může zápůjčka býti uskutečněna i tím, že zapůjčitel — ovšem za souhlasu vypůjčitelova — vyplatí zápůjčkovou valutu věřiteli vypůjčitelovu, neboť je lhostejno, zda zapůjčitel odevzdá zápůjčkovou valutu nejprve vypůjčiteli a tento teprve koná placení svému věřiteli, či zda zapůjčitel vyplatí zápůjčkovou valutu za vypůjčitele přímo jeho věřiteli. Tento účinek má však pouhé »reservování« zápůjčkové valuty ke krytí dluhu vypůjčitelova jen, ujednaly-li strany zároveň, že věřitel vypůjčitelův může zaplacení své pohledávky napříště požadovati jen z reservované jistoty, nikoliv od vypůjčitele, čili jinými slovy, že zapůjčitel místo hotové výplaty zápůjčky převezme dluh vypůjčitelův (§§ 1404 a násl. obč. zák.), neboť jen v tomto případě jest splněn účel zápůjčky zprostiti vypůjčitele jeho dluhu. V souzeném případě nebylo zjištěno, zda účastníci měli na mysli takové převzetí dluhu čili nic a o jaký způsob převzetí dluhu šlo a proto spočívá názor prvého soudu, že žalovaná záložna poskytla manželům L. zápůjčku v celé částce 35000 Kč, na neúplném podkladě. Totéž platí však také o odvolacím soudě, dospěl-li k opačnému názoru bez doplnění zjištění v naznačeném směru. O věci jest však uvažovati ještě z jiného hlediska. Žalovaná záložna při sporném jednání v první stolici ze dne 22. září 1932 tvrdila, že když P. ji požádal, by úvěr 25000 Kč, jejž chtěla poskytnout manželům L., zvýšila o 10000 Kč,, jež sám manželům L. zapůjčil, a aby také tuto částku zajistila ve svůj prospěch na nemovitosti manželů L., obě strany se dohodly, že pohledávka 10000 Kč bude považována jako zápůjčka poskytnutá žalovanou. Tímto přednesem uplatnila žalovaná, že jí P. pohledávku 10000 Kč postoupil. Touto otázkou se však nižší soudy nezabývaly, první soud patrně proto, že měl žalobní nárok z jiného důvodu za neopodstatněný, odvolací soud proto, že žalovaná prý netvrdila, že pohledávka 10000 Kč byla jí P-em postoupena a že manželé L. platili žalované jen úroky z 25000 Kč a z dalších 10000 Kč úroky vůbec neplatili. Ale důvody, z nichž se odvolací soud nezabýval blíže s otázkou, zda došlo k postupu tvrzenému žalovanou záložnou, neobstojí. Otázka tato je pro rozhodnutí sporu důležitá, neboť nelze pochybovati o tom, že žalovaná, kdyby byla nabyla pohledávky V. P. postupem, mohla si dáti zříditi od manželů L. s plným právním účinkem dlužní úpis a zástavní právo pro postoupenou pohledávku a že by pak byla i oprávněna, aby tuto pohledávku likvidovala při rozvrhu nejvyššího podání na zastavenou nemovitost. Na tom by nezměnila nic ani okolnost, že v dlužním úpise jest snad udána jako důvod dluhu zápůjčka, neboť postupem by se nebylo změnilo nic na důvodu pohledávky 10000 Kč, kterou měl P. nesporně ze zápůjčky. Nezáleželo by ani na tom, že šlo o pouhý postup k inkasu. Podstata postupu k inkasu spočívá v tom, že postupník jest podle interní úmluvy s postupitelem povinen, by tomuto případné plnění dlužníkovo na postoupenou pohledávku vydal, po případě by mu postoupenou pohledávku zpět postoupil, když o to žádá. Jde tu jen o obligační nárok postupitelův proti postupníkovi, jenž sice působí, že se postoupená pohledávka považuje nadále za majetek postupitelův, ale jen v poměru mezi postupitelem a postupníkem. V poměru proti postoupenému dlužníku jest postoupená pohledávka pohledávkou postupníkovou a má postupník veškerá práva, která přísluší věřiteli, tedy i právo, aby si pro postoupenou pohledávku, jsou-li tu pro to předpoklady, dal zříditi zástavní právo, a by pak zajištěnou pohledávku při případném rozvrhu výtěžku za zastavenou věc likvidoval. Okolnost, že se postup stal jen k inkasu, má jen význam, že se zřízení zástavního práva a jeho realisace postupníkem děje na účet postupitelův, podobně jak také komisionář a speditér zajišťuje a vymáhá pohledávku vlastním jménem na účet komitentův. V tom se právě liší postup k inkasu od pouhého zmocnění k inkasu. Zmocněnec k inkasu není věřitelem inkasované pohledávky a nevykonává věřitelská práva vlastním jménem, nýbrž jménem zmocnitelovým. Může ovšem pro inkasovanou pohledávku dáti zříditi zástavní právo, ale jen pro zmocnitele; dal-li by si je zříditi pro sebe, byť i za souhlasu zmocnitelova, šlo by o právní jednání neplatné a bezúčinné, ježto zástavní právo může pro svou akcesorní povahu býti zřízeno jen věřiteli zajišťované pohledávky, jímž zmocněnec k inkasu není. Dovolatelka v dovolání sice tvrdí, že byla P-em zmocněna k inkasu pohledávky 10000 Kč, ale setrvává zároveň při tom, že přešla práva příslušející P-ovi jako věřiteli za souhlasu zúčastněných stran na dovolatelku. Z toho jest zřejmo (§ 266 c. ř. s.), že měla na mysli jen vnitřní poměr mezi ní a P-em, na němž rozhodnutí sporu nezávisí. Toto závisí jen na tom, jak se věc měla na venek, zda podle vůle stran žalovaná záložna na venek měla býti majitelkou pohledávky P-ovy či jen zmocněnkyní k inkasu, a když strany vůbec neměly na mysli takové právní jednání, nýbrž jen jednotnou zápůjčku poskytnutou žalovanou záložnou, zda šlo o pouhé reservování částky 10000 Kč ke krytí dluhu manželů L-ových u P-a, či o převzetí tohoto dluhu žalovanou záložnou. Tyto otázky nebyly dosud vyjasněny, a nelze proto na základě dosavadního řízení spolehlivě posouditi, zda žalovaná byla oprávněna likvidovati při rozvrhovém roku v rámci svého zástavního práva za 35000 Kč i částku 10000 Kč.

Citace:

Čís. 14536.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 605-608.