Čís. 14761.

Osmihodinná pracovní doba.
Práce přes čas vrchního číšníka; její pojem.
Úmluva číšníka se zaměstnatelem o odměně zpropitným a stravou vztahuje se jen na pracovní dobu osmihodinnou, nebyla-li zaměstnateli povolena práce přes čas.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1935, Rv I 2113/35.)
Podle služební smlouvy mezi žalobcem a žalovaným bylo ujednáno, že žalobce má nárok na zpropitné průměrně denně 10 Kč a nárok na stravu. Žalobce tvrdě, že po dobu služebního poměru u žalovaného konal 2868 1/2 hodin práce přes čas, domáhá se žalobou zaplacení této práce přes čas ve výši žalované pohledávky. Nižší soudy nevyhověly žalobě.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody:
Odměna zaměstnance nemusí záležeti jen v hotovosti; jest možným též, že zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci příležitost k jistému výdělku, jejž lze podle okolností případu očekávati (placení zpropitného obsluhujícímu personálu v podniku hostinském), jak bylo dolíčeno v rozh. čís. 13558 sb. n. s. Kdyby byla žalovanému úředně povolena práce přes čas, byla by se vztahovala úmluva o odměně zpropitným a stravou i na práci přes čas. Ježto však v souzené věci žalovanému práce přes čas nebyla povolena, vztahovala se úmluva o odměně zpropitným a stravou jen na pracovní dobu, pokud nepřevyšovala osm hodin denně. Jde nyní o to, zda v souzené věci byl žalovaný obohacen a to ku škodě žalobcově tím, že žalobce konal práce přes čas. O obohacení žalovaného na úkor žalobcův nebylo by lze mluviti tehdy, dostalo-li se žalobci za práci, konanou přes čas, přiměřené náhrady tím, co obdržel na zpropitném a ve stravě. Pro posouzení věci s tohoto právního hlediska však schází potřebný skutkový podklad. Bude třeba především zjistiti, v kolik hodin žalobce nastupoval službu v podniku žalovaného. Prvých osm hodin jeho služby bude kryto úmluvou o odměně zpropitným a stravou. Prací přes čas jest pak pracovní doba, pokud následuje po těchto prvých osmi hodinách práce. Dále bude třeba zjistiti, kolik hodin byl žalobce v podniku žalovaného zaměstnán přes osmihodinovou pracovní dobu a kolik v této době přijal přibližně na zpropitném a jakou hodnotu měla strava, již dostal v této době. Na základě takto zjištěného skutkového děje bude pak uvážiti, zda tím, co dostal v době následující po prvých pracovních osmi hodinách na zpropitném a ve stravě, byl žalobce dostatečně odškodněn za to, že konal práci i v době, převyšující osmihodinovou pracovní dobu. Z toho, že žalovaný se chtěl spokojiti v době slabší návštěvy (v hodinách ranních a odpoledních) přítomností jen jediného vrchního číšníka, nelze ještě dovozovati, že by v této době šlo o práci konanou proti příkazu žalovaného, jež by ovšem neopravňovala žalobce k nároku na odměnu. Nebyloť ani tvrzeno, že by žalovaný zabraňoval v uvedené době žalobci službu ve svém podniku. Trpěl-li žalovaný, aby žalobce konal i v uvedené době službu v jeho podniku, schvaloval ji a jest proto i tuto dobu započísti do služební doby žalobcovy.

Citace:

č. 14761. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 902-903.