Čís. 14711.

Kdy jest poškozenému, jenž nemůže pro sníženou pracovní schopnost 50% hledíc k neutěšeným hospodářským poměrům nalézti práci vůbec, přiznati náhradu celého výdělku.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1935, Rv I 2519/33.) Nižší soudy přisoudily žalobci, žalujícímu z důvodu náhrady škody podle § 1320 o. z. náhradu za celý ušlý výdělek i za dobu, po kterou jeho pracovní nezpůsobilost byla snížena na 50%, první soud z těchto důvodů: Nezpůsobilost pracovní úplná byla u žalobce po 11 měsíců, na to se snížila, ale ještě byla nejméně 50%ní, která trvá dosud dle stavu vyšetřeného v polovině září 1932. Soud má za to, že žalobci přísluší náhrada za úplnou ztrátu způsobilosti (100%) i po dobu, po kterou dle posudku znalce lékaře se nezpůsobilost již snížila, a to jednak proto, že znalec připustil i po zlepšení snížení nejméně o 50%, jednak proto, že i 50% nezpůsobilost se stanoviska lékařského nutno posuzovati ve skutečnosti i nadále jako plnou nezpůsobilost (100%), ježto nelze, zejména v době nynější nadbytečné nabídky zdravých sil pracovních očekávati, že by mohl žalobce zjednati si práci, se které by byl při své obmezené schopnosti pracovní, a že by bylo lze zaměstnavatele přiměti ku jeho přijetí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Otázku, zda žalobci přísluší nárok na náhradu 100% ušlého výdělku i za dobu, po kterou byl znalcem uznán neschopným k práci jen 50%, posoudily nižší soudy správně. V příčině náhrady ušlého výdělku ustanovuje § 1325 obč. zák., že jest poškozenému nahraditi výdělek ušlý a, je-li poškozený k výdělku nezpůsobilý, též výdělek příště ucházející. Jest tu míněn výdělek, který měl poškozený před úrazem a který mu následkem úrazu uniká, takže jest mu nahraditi tolik, kolik by mohl vydělati, kdyby byl zdráv. Dovozuje-li se v dovolání, že při posuzování oprávněnosti ušlého výdělku podle § 1325 obč. zák. nelze přihlížeti k okolnostem, které škodu způsobily zvenčí a které nastaly bez přičinění škůdcova, t. j. k nynějším kritickým poměrům na pracovním trhu, a že žalobce ani netvrdil, že práci hledal a nenalezl, a že soud mimo to přehlédl, že v době, kdy u žalobce přestala pracovní nezpůsobilost (21. února 1931), nebylo ještě hospodářské krise nebo krise na pracovním trhu, nelze mu v té všeobecnosti dáti za pravdu, neboť otázku, zda poškozený, jenž, částečně jsa obmezen v pracovní způsobilosti, nemůže nalézti zaměstnání při nynější obecné nezaměstnanosti, má nárok na náhradu plného 100%ního dřívějšího výdělku, jest řešiti pro každý jednotlivý případ samostatně. A tu přichází v souzeném případě v úvahu, že podle zjištěného stavu věci byl žalobce před úrazem zaměstnán jako automontér a že byla u něho zjištěna úrazem přivoděná nezpůsobilost pracovní, jež byla úplná po 11 měsíců, na to se snížila, ale ještě byla nejméně 50%ní a trvala ještě v době vyšetření, t. j. v polovině září 1932. Byl-li podle tohoto zjištěného stavu věci poškozený žalobce úrazem po 11 měsíců úplně a pak značnou měrou (50%) až do poloviny září 1932 vyloučen z možnosti najíti si zaměstnání ve svém povolání jako automontér, jest snížení výdělečné způsobilosti žalobcovy v příčinné souvislosti s jeho úrazem a jest spravedlivé, aby se mu za toto vyloučení z volné soutěže na trhu práce dostalo odškodnění přiznáním celého možného výdělku i za dobu, po kterou trvala zmenšená, t. j. 50% nezpůsobilost ku práci, tedy za dobu od 21. února 1931 do 20. září 1932. Při tom nerozhoduje v tomto případě jen schopnost k výdělku sama o sobě, nýbrž hledíc k tehdejším již neutěšeným poměrům hospodářským i možnost výdělku, to jest možnost nalézti práci vůbec, takže v souzeném případě úbytek výdělečné způsobilosti se rovná úplné její ztrátě.

Citace:

č. 14711. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 835-837.