Čís. 14120.

Byla-li ujednána činže v Kč, ale řídila-li se výše čtvrtletních činžovních splátek podle toho, zda kurs dolaru stoupne v poměru ke Kč nad určitou mez nebo klesne pod určitou mez, přichází toto kolísání kursu k dobru buď pronajímateli nebo nájemci, podle toho, jak se kursovní poměry vyvinou. Při výkladu smluvního ustanovení o předčasném zrušení nájemní smlouvy pro porušení některých smluvních ustanovení, zejména pro průtah s placením činže, jest podle zásady poctivosti a viny v právním styku (§§ 863, 914 obč. zák.) hleděti také k omluvitelnému nedopatření a jest odvažovati poměr porušení k celému smluvnímu poměru.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1035, Rv I 2784/34.)
Smlouvou ze dne 26. října 1928 pronajali žalobci žalovaným místnosti k provozování kinematografické licence na dobu 15 let, počínajíc dnem 15. října 1929 a končíc dnem 14. října 1944, za roční nájemné 145000 Kč v prvých třech letech, v dalších pak za 165000 Kč ročně. Nájemné bylo platiti předem ve čtvrtletních splátkách splatných vždy počátkem každého čtvrtletí a pro případ, že by byli žalovaní s některou splátkou 4 týdny v prodlení, byli žalobci oprávněni nájemní smlouvu okamžitě zrušiti. Žalobou, o niž jde, domáhají se žalobci mimo jiné, by žalovaní byli uznáni povinnými najaté místnosti ihned vykliditi tvrdíce, že žalovaní splátku ke dni 15. července 1933 nezaplatili úplně a včas, že zůstali na ni dlužni nedoplatek 15981 Kč 80 h, jsou s ní v prodlení déle 4 týdnů a že proto bylo jim dopisem ze dne 8. záři 1933 sděleno, že nájemní smlouvu s nimi žalobci okamžitě zrušují. Prvý soud uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle ustavce IV. smlouvy ze dne 26. října 1928 ujednaly strany nejen t. zv. »dolarovou doložku«, nýbrž vyložily samy přímo ve smlouvě smysl doložky té, jak jí má býti rozuměno.. Vzaly totiž při stanovení smluvního ročního nájemného 145000 Kč, pokud se týče po třech letech 165.000 Kč, za základ americký dolar při tehdejším kursu ve zboží 34 Kč za dolar na pražské burse, a sjednaly výslovně, že, pokud na pražské burse nestoupne v kursu za zboží dolar nad 40 Kč nebo neklesne pod 28 Kč, zůstane smluvené nájemné nezměněno. Kdyby však v čase splatnosti některé čtvrtletní činžovní splátky byl kurs dolaru ve zboží na pražské burse vyšší než 40 Kč nebo nižší než 28 Kč, má najímající strana zaplatiti takovou částku v Kč, která se rovná $ 1066,17, pokud se týče po třech letech 1213,23 $ podle kursu dolaru za zboží v den splatnosti na pražské burce. Z tohoto jasného znění smlouvy, zejména ze slov »nájemkyně má zaplatiti v Kč částku, která odpovídá 1066,17 dolarů, resp. 1213,23 dolarů«, plyne, že menší kursovní kolísání mezi americkým dolarem a československou korunou mělo zůstati bez vlivu na smluvenou výši činže a nemělo býti žádné ze smluvních stran ani na újmu, ani k prospěchu, že však větší kursovní výkyvy, t. j. stoupnutí dolaru nad 40 Kč nebo jeho klesnutí pod 28 Kč mělo býti na prospěch buď pronájemcům, kdyby totiž kurs dolaru stoupl nad 40 Kč, nebo naopak nájemcům, kdyby klesl pod 28 Kč. Činže byla i v takovém případě stanovena v korunách československých, ale výše její nebyla pevná, nýbrž řídila se poměrem čsl. koruny k dolaru tak, že počet peněžních jednotek domácí měny byl určován poměrem k ekvivalentnímu počtu peněžních jednotek cizí měny. Právem proto usoudil odvolací soud, že podle učiněné úmluvy najímající strana měla míti prospěch z poklesu dolaru na pražské burse pod 28 Kč, neboť doslov úmluvy v příčině té je jasný a nedopouští podle zásady poctivého styku (§ 914 obč. zák.) jiného výkladu, než že toto ujednání mělo býti na prospěch nebo ke škodě té neb oné strany podle toho, jak se kursovní poměry vyvinou a nikoli jen ku prospěchu pronajímatelů a ke škodě nájemníků. Je nerozhodné, jaký úmysl měla pronajímající strana při sjednání t. zv. dolarové dolož%, nebo s čím ve svůj prospěch z této doložky počítala a zda v tomto očekávání byla zklamána, a právem proto nepřihlížel odvolací soud k tomu, co v příčině úmyslu pronajímající strany zjistil prvý soud na základě výpovědi svědka G. K., neboť rozhodným jest ne vnitřní úmysl, nýbrž jedině projev vůle na venek učiněný. Kdyby bylo bývalo úmyslem stran, totiž obou stran a nejen jedné z nich, aby přes učiněnou úmluvu zůstala zachována i při poklesu kursu dolaru na pražské burse pod 28 Kč za dolar smluvená výše nájemného v Kč, čili — jak dovolání tvrdí — kdyby byly strany vycházely z úmyslu učiniti nájemné nezávislým na obávaném kolísání tuzemské měny, pak by úmluva taková byla musila dojiti výrazu buď ve smlouvě nájemní, což se nestalo, nebo by se byla musila státi mimo písemnou smlouvu, ale v příčině té žalobci nic netvrdili. Nerozhodné je také, že podle výpovědi svědka P. L. při vyjednáváních o smlouvu nájemní bylo výslovně zdůrazňováno, že smluvená činže musí se dostati pronajímatelům neztenčená, když v příčině té do smlouvy byla pojata úmluva o neztenčeném nájemném jen při jeho klesnutí až na 28 Kč včetně. Nesporno je, že dne 15. července 1933 kurs dolaru ve zboží činil na pražské burse 23 Kč 60 h, takže podle smlouvy měli žalovaní na nájemném v den ten splatném zaplatiti v Kč tolik, kolik se rovnalo 1213,23 $, t. j. 28753 Kč 55 h. Nesporno je též, že dne 8. září 1933, kdy žalující strana prohlásila smlouvu nájemní za zrušenou, scházela ještě částka 3485 Kč 35 h k úplnému vyrovnání čtvrtletního nájemného splatného dne 15. července 1933, a že částka ta byla zaplacena až dne 25. září 1933, tedy — jak ze spisů vysvítá — sice po podání žaloby, ale ještě před zahájením sporu (§ 232 c. ř. s.), ježto doručení žaloby žalovaným stalo se po 25. září 1933. Odvolací soud v příčině té zjistil, že se tak stalo jen nedopatřením účetního žalovaných V. S. Běží tu tedy o výklad odst. XII. smlouvy ze dne 26. října 1928, zda totiž žalobci pro průtah v zaplacení svrchu zmíněného zbytku činže přes čtyři týdny byli oprávněni použiti svého smluvního práva a prohlásiti smlouvu za zrušenou. Pro výklad smluv byla třetí dílčí novelou k obč. zák. prohlášena zásada cti a víry za právní pravidlo (§ 914 obč. zák.), a s hlediska tohoto nelze uznati za právně přípustné, aby omluvitelné, beze škody věřitele napravitelné a v souzeném případě dokonce již napravené nedopatření žalovaných při placení činže bylo pokládáno za neúplné neb opožděné plnění smlouvy, a by žalobci pro krátký průtah (do něhož nelze počítati smluvně ustanovená poshovění čtyř týdnů po splatnosti) v placení částky v poměru ke čtvrtletní činži nepatrné měli právo prohlásiti jednostranně smlouvu za zrušenou, zejména hledí-li se také k délce smluvené doby nájemní (15 let), k velkému nákladu, jejž nájemci při stavbě kinového divadla na sebe vzali a k ostatním břemenům, jak je odvolací soud uvádí. Nutno tedy podle zásady poctivosti v právním styku (§§ 863 odst. 2 a 914 obč. zák.) odvažovali také poměr porušení k celému smluvnímu poměru (srov. také zásady vyslovené v plenárním rozhodnutí č. 7760 sb. n. s. a v rozh. býv. nejv. soudu ve Vídni č. 6269 sb. Gl. U. n. ř., též Klang III sr. 88). Je rovněž nerozhodné, že v době splatnosti nájemného za termín červencový 1933 byli žalovaní kromě toho ještě dlužni za dřívější termíny 15454 Kč 51 h, když žalobci pro tento průtah nepoužili svého práva ke zrušení smlouvy ve stanovené lhůtě.

Citace:

č. 14120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 96-99.