Čís. 14240.

Zákaz započtení stanovený v druhé větě druhého odstavce § 118 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 Sb. z. a n. neplatí, bylo-li podle § 177 lit a) v doslovu čl. I. zákona ze dne 14. července 1931 čís. 125 Sb. z. a n. provedeno zvýšení dávek pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, odpovídající započtení poloviny nepojištěné doby služební.
(Rozh. ze dne 14. března 1935, Rv I 219/34.) Podle pensijního dekretu žalobcova podléhá výslužné, které dostává žalobce od žalované ve výši 1120 Kč měsíčně, snížení o částku, kterou žalobci vyplácí pensijní ústav jako invalidní a starobní rentu na základě zákonného pensijního pojištění. Výše tohoto invalidního důchodu činila podle výměru všeobecného pensijního ústavu v P. ze dne 1. srpna 1930 7564 Kč ročně, o kterýžto obnos žalovaná žalobci snižovala jeho pensijní důchod. Výměrem ze dne 13. března 1932 čís. 602813 zvýšil žalobci Všeobecný pensijní ústav na jeho žádost ve smyslu zákona čís. 125/31 jeho invalidní důchod o obnos 3270 Kč ročně s účinností od 1. dubna 1931 a to tím způsobem, že ve smyslu citovaného zákona mu započítal do jeho služebních let, tvořících podklad jeho invalidních nároků, jeho zaměstnání v soukromých službách strávené za dobu od 20. listopadu 1889 do 30. dubna 1896, jednak dále dobu jeho zaměstnání ve službách žalované pojišťovny za dobu od 1. května 1896 do 31. prosince 1908, do kdy vzhledem na neexistenci zákona o povinném pojištění nebyl vůbec pojištěn, ježto jeho pojištění počalo se dle § 177 zákona pensijního dnem 1. ledna 1909. Tuto služební dobu započítal mu Všeobecný pensijní ústav kvotou poloviční, čili z 217 měsíců a 11 dnů započítal mu 109 měsíců. Svými žádostmi ze dne 26. dubna 1932 a 18. června 1932, jimiž dle své povinnosti žalobce oznámil žalované toto zvýšení jeho invalidní renty, uplatnil vůči žalované svůj nárok, aby mu tyto zvýšené důchody nesrážela z jeho pense. Táž však mu svým dopisem z 23. září 1932 oznámila, že prý nemá nároky na zvýšené požitky poskytované mu Všeobecným pensijním ústavem za jeho nepojištěnou služební dobu, a že mu proto bude tyto zvýšené požitky z jeho pense srážeti a tím započítávati tyto zvýšené jeho invalidní požitky k svému dobru, ředitel žalované pojišťovny mu také oznámil, že žalovaná trvá na vrácení částky 3276 Kč, kterou žalobce z titulu zvýšené invalidní renty od Všeobecného pensijního ústavu za dobu od 1. dubna 1931 do 31. března 1932 hotově obdržel, a že ona mu tento dosud nesrážený obnos 3276 Kč bude za tuto minulou dobu srážeti a mimo to, že na dále počítaje zpětně od 1. dubna 1932 mu bude z téhož titulu srážeti z jeho pense trvale měsíčně kvótu per 273 Kč. Žalobce domáhá se zjištění, že žalované nepřísluší právo tyto částky z jeho pensijních požitků srážeti. Nižší soudy uznaly podle žaloby majíce za to, že zákaz započtení na smluvní plnění podle § 118 odst. 2 druhá věta zákona čís. 26/29 sb. z. a n. platí i v případě, bylo-li podle § 177 lit. a) zákona čís. 26/29 sb. z. a n. v doslovu čl. I zákona čís. 125/31 sb. z. a n. provedeno zvýšení dávek pensijního pojištění v rozsahu v cit. zákonném ustanovení uvedeném.
Nejvyšší soud k dovolání žalované změnil rozsudky nižších soudů a žalobu zamítl.
Důvody:
Jde o právní otázku, zda zákaz započtení stanovený v druhé větě druhého odstavce § 118 zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. platí i tehdy, bylo-li podle § 177 lit. a) v doslovu čl. I. zákona ze dne 14. července 1931 čís. 125 sb. z. a n. provedeno zvýšení dávek pensijního pojištěni soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, odpovídající započtení poloviny nepojištěné doby služební. Zákon čís. 125/31 sb. z. a n. neobsahuje ustanovení, že právě uvedený zákaz započtení má platiti i pro zvýšení dávek, jež bylo upraveno teprve novým předpisem § 177 a), vsunutým do zákona čís. 26/29 za § 177. V první větě druhého odstavce § 118 zákona čís. 26/29 sb. z. a n. byla vyslovena zásada, že, je-li zaměstnavatel na základě smluvního ujednání oprávněn započísti si na smluvní plnění zaopatřovacích požitků zcela nebo z části dávky ze zákonného pojištění, zůstává toto právo zaměstnavatelovo nedotčeno. V druhé větě druhého odstavce § 118 jest uvedené zaměstnavatelovo právo sice obmezeno, ale jen v tom směru, že na smluvní plnění nelze započísti částku, o kterou důchod z nároků získaných do účinnosti tohoto zákona vyměřený podle § 177 tohoto zákona převyšuje výměru důchodu z týchž nároků podle dosavadního zákona, po případě úhrn tohoto důchodu a drahotních přídavků k němu, byly-li započítatelny též drahotní přídavky. Jde tu zřejmě o předpis, stanovící určitou výjimku ze všeobecné zásady vyslovené v první větě téhož odstavce, že započtení na smluvní plnění zaopatřovacích požitků jest přípustné. Zákon tu mimořádně zasahuje i do toho, co si strany ujednaly soukromou smlouvou. Tato výjimka se vztahuje výslovně jen na rozdíl mezi důchody vyměřenými podle § 177 zákona čís. 26/29 sb. z. a n. a důchody vyměřenými podle dřívějšího zákona. Ustanovení § 177 jest zařáděno v oddílu nadepsaném »ustanovení přechodná a závěrečná« a jest rázu přechodného. V druhé větě druhého odstavce § 118 měl zákon na mysli jen zvýšení důchodu podle zvláštního původního předpisu § 177 zákona čís. 26/29 sb. z. a n. a nelze proto zákaz v ní vyslovený výkladem rozšiřovati a vztahovali jej i na jinaké zvýšení důchodů, když nový zákon čís. 125/ 31 sb. z. a n. vůbec neobsahuje podobného omezujícího ustanovení, jako jest předpis druhé věty druhého odstavce § 118. Nelze tedy zákaz započtení, stanovený jen pro určitý výjimečný a přechodný případ podle § 177 vztahovali i na zvýšení dávek pensijního pojištění, jež bylo pojištěncům přiznáno teprve pozdějším zákonem čís. 125/31 sb. z. a n., neboť tento pozdější zákon nijak nevyjádřil, že zákaz smluvního započtení má platiti i pro zvýšené dávky jím nově přiznané. Ani z materialií zákona nelze vyvoditi, že zákonodárce na to pomýšlel, aby výjimečně omezující ustanovení druhé věty druhého odstavce § 118 zákona čís. 26/ 29 sb. z. a n. bylo rozšířeno také na nějaké pozdější zvýšené dávky, jaké byly přiznány zákonem čís. 125/31 sb. z. a n. Pro úplnost se dodává, že v zákoně ze dne 21. června 1934 čís. 117 sb. z. a n., jímž byla změněna a doplněna některá ustanovení zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, bylo v novém doslovu § 176 v odstavci 3 ustanoveno, že částka, o kterou se zvyšují důchody v důsledcích státního příspěvku, nesmí býti zaúčtována zaměstnavatelem na zaopatřovací požitky příslušející smluvně jeho zaměstnancům. Ani při této poslední novelisaci zákona o pensijním pojištění nerozšířil tedy zákonodárce zákaz započtení i na dávky zvýšené podle § 177 a) V doslovu zákona čís. 125/31 sb. z. a n., neboť obmezil nový zákaz zaúčtování výslovně jen na ony částky, o něž se zvyšují důchody v důsledcích státního příspěvku, avšak ustanoveni § 118 odst. 2 zákona čís. 26/ 29 sb. z. a n. ponechal beze změny. Jest sice správné, že zákon čís. 125/31 sb. z. a n. měl býti k dohru jen zaměstnancům, ale nelze přehlížeti, že někteří zaměstnanci měli pensi upravenou zvláštními smluvními ujednáními se zaměstnavateli, kteří jim do pense započítávali také léta odsloužená před dobou, kdy zákonné pensijní pojištění vešlo v platnost. Žalobce sám přednesl, že mu žalovaná vyměřila pensi podle doby, kdy byl u ní zaměstnán, t. j. od 1. května 1896 do 30. dubna 1921, tudíž i za dobu až do 1. ledna 1909, kdy povinné pensijní pojištění ještě neplatilo. Okolnost, že zvýšení dávek podle zákona čís. 125/31 sb. z. a n. by v tomto případě nepřipadlo k dobru zaměstnanci, nýbrž zaměstnavateli, není v rozporu ani s doslovem ani s duchem zákona, protože zaměstnavatelovo právo k započtení plyne tu ze smlouvy a zaměstnanec není ve svých právech zkrácen, neboť se mu i po tomto započtení nedostane na pensi méně, než jiným pojištěncům, kteří podobnou smlouvu se svými zaměstnavateli neměli. Správnosti tohoto názoru nasvědčuje ostatně i doslov první věty druhého odstavce § 118 zákona čís. 26/29 sb. z. a n., dovolující zásadně zaměstnavateli započtení na smluvní plnění. Nebylo-li zákonem čís. 125/31 sb. z. a n. zaměstnavatelům zakázáno započítati si na smluvní plnění zaopatřovacích požitků částky důchodů stanovené novým předpisem § 177 a) a použila-li žalovaná svého smluvního práva k jejich srážce, nepřísluší žalobci právní nárok na jejich výplatu a jeho žalobní žádosti nebylo lze vyhověti.

Citace:

č. 14240. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 245-248.