Čís. 15810.

Přihláškou pohledávky k vyrovnacímu řízení zahájenému o jmění veřejné společnosti se nestaví promlčení i proti veřejnému společníkovi.
(Rozh. ze dne 10. února 1937, Rv I 1138/35.)
Podle přednesu žalující firmy byl žalovaný veřejným společníkem protokolované firmy K., z níž vystoupil dne 12. listopadu 1931. Řečená firma, o jejíž jmění bylo zahájeno vyrovnací řízení, jest žalobci dlužna nedoplatek za zboží v zažalované výši. Zboží bylo dodáno firmě ještě před vystoupením žalovaného z veřejné společnosti. Pohledávku tu přihlásila žalující firma ve vyrovnání firmy K. a dostala na ni zaplacenu určitou částku. Poněvadž exekuce proti firmě K. jsou bezvýsledné, žádá žalobce zaplacení zbytku na žalovaném. Žalovaný, nepopřev skutkový přednes žalobní, namítl jen promlčení zažalované pohledávky. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Vyrovnání bylo zahájeno jediné o jmění veřejné obchodní společnosti firmy K., nikoli také o jmění žalovaného jako veřejného společníka dotčené veřejné obchodní společnosti. Stanoví-li pak § 11 vyr. ř. (§ 9 starého vyr. ř.), že se promlčení pohledávky za určitých předpokladů staví, a to bez bližšího označení, proti komu se lhůta promlčecí staví, měl zákon zřejmě na mysli jen osobu vyrovnacího dlužníka, když o jiné osobě to neustanovoval, a tu jest zřejmě jen veřejná obchodní společnost, neboť veřejní společníci za vyrovnání o svém osobním jmění nežádali. Kdyby to zákon chtěl ustanoviti, vyslovil by to jasně, a to tak jasně, jako to vyslovil v § 61, odst. 3, vyr. ř., že právní účinky vyrovnání obchodní společnosti jsou na prospěch každému osobně ručícímu společníku proti věřitelům společnosti. Avšak v tomto případě běží právě o opak, ježto prodlužování promlčecí lhůty by byla na škodu a nikoli na prospěch osobně ručícímu společníku. Názoru, že § 11 vyr. ř. (§ 9 starého vyr. ř.) měl na mysli jen osobu vyrovnacího dlužníka, svědčí i ustanovení § 10 konk. ř., který výslovně mluví jen o úpadci. Okolnost, zda závazek společníků veřejné obchodní společnosti je závazkem samostatným či pouze podpůrným, jest proto zcela nerozhodnou, když účelem § 11 vyr. ř. bylo právě jen to, aby byly zamezeny zbytečné žaloby proti vyrovnacím dlužníkům. Nemá proto v zákoně opory právní názor žalující firmy, že zákonodárce nechtěl vyloučiti z účinků § 11 vyr. ř. ručení společníků veřejné obchodní společnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Třebaže závazek veřejného společníka za dluhy veřejné obchodní společnosti jest podle čl. 112 obch. zák. závazkem jednotným a solidárním, neplyne z toho, že veřejný společník jest ve vyrovnacím řízení, jež bylo zahájeno pouze o jmění veřejné obchodní společnosti, dlužníkem ve smyslu § 10 odst. 1 Vyr. ř. č. 337/1914 ř. z. Bylo to vysloveno a odůvodněno již v rozhodnutích č. 2523, 3183 a 5408 Sb. n. s. Veřejný obchodní společník je v takovém; případě jen spoludlužníkem vyrovnacího dlužníka podle §§ 18 a 48 vyr. ř. (č. 337/1914 ř. z.). Stanoví-li § 60, odst. 2, starého vyr. ř., že právní účinky vyrovnání obchodní společnosti jsou na prospěch každému osobně ručícímu společníku proti věřitelům společnosti, pokud není ve vyrovnání ustanoveno jinak, jde tu o výjimku z uvedených ustanovení, ale v souzeném případě neobsahuje vyrovnací návrh v odst. V. ustanovení odlišné od § 60, odst. 2, vyr. ř. Účelem vyrovnacího řízení jest upraviti právní poměry vyrovnacího dlužníka k vyrovnacím věřitelům, k jeho rukojmím a k jiným osobám, kterým přísluší právo postihu, jak plyne z § 53 vyr. ř. č. 337/1914 ř. z. Úprava ta se však netýká jiných dlužníků nebo spoludlužníků vyrovnacího dlužníka, pokud zákon anebo návrh na vyrovnání neustanovuje výslovně jinak. Zní-li tedy některé zákonné ustanovení, týkající se oné úpravy, všeobecně a nestanoví-li výslovně, že platí i pro právní poměr jiných dlužníků nebo spoludlužníků vyrovnacího dlužníka, lze takového ustanovení užiti jen na právní poměr vyrovnacího dlužníka k vyrovnacím věřitelům, k jeho rukojmím a k jiným osobami, kterým přísluší právo postihu. Proto jest i § 9 vyr. ř. č. 337/1914 ř. z. vykládati tak, že přihlášením vyrovnací pohledávky se staví promlčení jen proti vyrovnacímu dlužníku samému, nikoli také proti jiným osobám jako jeho spoludlužníkům, a dovolací Soud schvaluje odůvodnění nižších soudů, pokud názor ten vyvozují í z obdobného ustanovení § 9 konk. ř. Ani ze solidárnosti závazku spoludlužníků nelze vyvoditi, že stavení promlčení přihláškou pohledávky ve vyrovnacím řízení má účinek i proti ostatním solidárním spoludlužníkům, neboť důvodem stavení promlčení jsou jen osobní skutečnosti, sběhnuvší se na straně dlužníka (§§ 1494 až 1496 obč. zák.), a působí proto stavení promlčení jen proti němu. Staví-li se podle § 9 vyr. ř. promlčení přihláškou pohledávky k vyrovnacímu řízení proto, že o jmění dlužníka bylo zahájeno vyrovnací řízení, jde rovněž o skutečnost, která se udála jen v osobě dlužníka a nikoli v osobách jeho spoludlužníků (tak i literatura: Ehrenzweig II/1 z roku 1928, str. 102, 103, Klang II, str. 303, odstavec D, a také komentář Stubenrauchův).

Citace:

Čís. 15810. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 164-166.