Čís. 16017.

Zaměstnavatel odpovídá podle všeobecných předpisů občanského zákoníka zaměstnanci za škodu vzniklou mu nepřihlášením k starobnímu pojištění i tehdy, došlo-li mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem mlčky k dohodě, že zaměstnanec nebude k starobnímu pojištění přihlášen.
Za škodu jest odpověden zaměstnavatel. O spoluvině zaměstnancově z důvodu, že trpěl nepřihlášení, nemůže býti řeči.
Zaměstnanec se nemůže vzdáti dříve, než nastane pojistný případ, náhrady škody vzniklé mu tím, že nebyl přihlášen k starobnímu pojištění; dohoda o nepřihlášení je neplatná.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1937, Rv I 364/37.) Žalobce, narozený 6. června 1869, se na žalovaném domáhá zaplacení částky 2915 Kč s přísl. a měsíčního důchodu 132 Kč 50 h od 6. dubna 1936 z důvodu náhrady škody, ježto jej žalovaný jako jeho zaměstnavatel opominul řádně přihlásiti k sociálnímu pojištění, a tím zavinil, že žalobce nezískal předepsaných 100 příspěvkových měsíců k dosažení starobního důchodu. Žalovaný proti žalobě namítl, že žalobce sice u něho roku 1926 pracoval jako tesařský dělník, avšak jen příležitostně a vždy na krátký čas, ježto jinak žalobce vykonával jako své hlavní zaměstnání zemědělství na své vlastní usedlosti v H., z níž pobíral svůj hlavní příjem. Soud prvé stolice odsoudil žalovaného k zaplacení částky 2178 Kč a měsíčního důchodu 99 Kč, kdežto další žalobní žádost zamítl. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a zamítl žalobu zcela, vycházeje z názoru, že žalobce, ač musil seznati, že ho žalovaný řádně nepřihlásil k sociálnímu pojištění, nic proti tomu nenamítal a přijímal mzdu zvýšenou o díl pojistného na něj připadající, schválil tím míčky, že ho zaměstnavatel nepřihlásil k sociálnímu pojištění a že tím žalobce pozbyl nároku na náhradu škody vzniklé mu opominutím přihlášky k sociálnímu pojištění.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu další jednání a nové rozhodnutí.
Důvody:
V souzené věci jde o opominutí přihlášky k starobnímu pojištění. Nejvyšší soud odůvodnil v rozhodnutí č. 12882 Sb. n. s., k němuž se pro stručnost poukazuje, zásadu, že u tohoto druhu pojištění (starobního) byla zákonem opuštěna zásada pojištění »ipso iure« a že tedy zaměstnavatel, jenž opominul přihlásiti zaměstnance k starobnímu pojištění, jest mu odpověden z náhrady škody z toho vzniklé podle předpisů občanského zákoníka, zvláště podle třicáté hlavy o náhradě škody. O spoluzavinění zaměstnance nemůže býti řeči, neboť zákon ukládá přihlašovací povinnost toliko zaměstnavatelům (§ 17 až 19 zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n.) a nikoli zaměstnancům, kteří podle § 21 dotčeného zákona jsou jen povinni kdykoli podati nemocenské pojišťovně nebo politickým úřadům na jejich žádost vysvětlení o všech okolnostech pro pojištění rozhodných, a podle § 260 dotč. zákona se zaměstnavatel dopouští správního přestupku, když nevyhoví včas povinnosti ohlašovací zákonem mu uložené (srv. též rozh. č. 14370 Sb. n. s.). Co se týče dohody, kterou prý strany sjednaly mlčky o nepřihlášení žalobce k dotčenému pojištění a o následcích tohoto opominutí, přezírá odvolací soud, že tu jde o opatření veřejného práva, která nemohou býti vyloučena nebo ztenčena dohodou stran, že ostatně zákon č. 221/1924 Sb. z. a n. v doslovu zákona č. 184/1928 Sb. z. a n. ustanovuje v § 140, že jsou neplatná ujednání, která by omezovala nebo vylučovala platnost zákona v neprospěch pojištěnců nebo jejich příslušníků. Nejvyšší soud odůvodnil již v rozhodnutí č. 13828 Sb. n. s., že, ač umístění dotčeného paragrafu mohlo by snad vésti k domněnce, že tu jde o ujednání o nárocích a výplatách dávek, plyne přece ze znění předpisu a jeho smyslu, že v § 140 dotč. zákona jsou míněna všechna ujednání dotýkající se právního poměru pojištěncova. Taková dohoda, z níž vychází odvolací soud — i kdyby byl správný jeho úsudek, že k dohodě došlo —, byla by tedy neplatná a právně neúčinná. Pokud snad odvolací soud byl toho názoru, že se žalobce vzdal nároku na náhradu škody, vzniklé mu porušením přihlašovací povinnosti žalovaného, přezírá, že by i pro takovou dohodu platil tudíž zákaz § 140 dotč. zákona a že se žalobce tudíž nemohl vzdáti nároku na náhradu škody před tím, než pojistný případ nastal, a že žalobci vznikl nárok na starobní důchod (srv. rozh. č. 15042 Sb. n. s.). Ježto dovolací soud, vycházeje z mylného právního názoru, se jinak nezabýval odvoláním žalovaného a neučinil potřebná skutková zjištění, není věc dosud zralá k rozhodnutí (§ 35 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n.), a musila již proto býti vrácena odvolacímu soudu.

Citace:

Čís. 16017.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 490-492.