Čís. 15556.

Platnosti převodu majetku, jenž připadne československému státu z úpravy majetkových podstat nositelů pensijního pojištění podle čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské na Všeobecný pensijní ústav, nelze odporovati pro nedostatek platného titulu, čl. 42 úmluvy čís. 60/26 Sb. z. a n. obsahuje všeobecné a zásadní ustanovení o všech pohledávkách, pokud přešly na československý stát nebo osobu jim určenou.
Běh promlčecí lhůty pro nárok Všeobecného pensijního ústavu na zaplacení dlužných anuit v Kč z hypotečních pohledávek, které naň přešly od Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence ve Vídni, začal se teprve působnosti úmluvy čís. 151/29 Sb. z. a n.
Uzavřením úmluvy o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídni dne 29. března 1924 pozbyl Vídeňský pensijní ústav oprávněni nakládati s pohledávkou, jež měla podle této úmluvy připadnouti československému státu, třebas citovaná úmluva nabyla účinnosti až v roce 1929.
(Rozh. ze dne 31. října 1936, Rv I 1460/34.) Všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni poskytl žalované akciové společnosti Hel.-Imp.-Hotel ve Vídni, nyní v K. (Československá republika), na základě dluhopisu ze dne 4. prosince 1913 hypotekární zápůjčku ve výši 2500000 rak. uh. korun, z níž dlužník, t. j. Hel.-Imp-Hotel byl povinen platiti 5 1/2% úroky pololetně předem vždy 2. ledna a 2. července každého roku. Zápůjčka měla býti umořena šedesáti pololetními anuitami splatnými vždy 2. ledna a 2. července každého roku ve výši 84632 Kč 27 h pololetně, v kteréžto pololetní anuitě jest již také zahrnuta úroková splátka z dlužného kapitálu. Zápůjčka byla zajištěna vkladem zástavního práva v příslušné vložce pozemkové knihy kat. obce K. (Čs. republika). Na základě čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské byla mezi republikou Československou a republikou Rakouskou uzavřena dne 29. března 1924 úmluva o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídni. Dle čl. I, lit. B čís. 3 této úmluvy přešla uvedená hypotekární zápůjčka na Československou republiku ke dni 31. prosince 1922 obnosem, který byla žalovaná dlužna Všeobecnému pensijnímu ústavu pro zřízence ve Vídni ke dní 31. prosince 1922, t. j. částkou 2200060 Kč 09 h, a dle § 177, odst. 8 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. dále do vlastnictví Všeobecného pensijního ústavu v Praze. Žalovaná od 2. ledna 1923 ujednané anuity 84632 Kč 25 h pololetně neplatila ani Všeobecnému pensijnímu ústavu ve Vídni, ani žalujícímu Pensijnímu ústavu v Praze. Proti žalobě na zaplacení poskytnuté zápůjčky ve výši propočtené ke dni 31. prosince 1931 namítla žalovaná promlčení části pohledávky tvrdíc, že úmluva mezi čs. republikou a republikou Rakouskou z 18. června 1924 o Všeobecném pensijním ústavu ve Vídni uzavřená nabyla vnitrostátní působnosti teprve zák. čís. 151/29 Sb. z. a n., do kteréžto doby byl prý vlastníkem té hypotéky Všeobecný pensijní ústav ve Vídni, který vzhledem na zákon čís. 60/26 Sb. z. a n. měl možnost uplatňovati uvedenou pohledávku v čs. korunách, takže od 22. března 1926, kteréhožto dne nabyl zákon čís. 60/26 Sb. z. a n. účinnosti, běží prý 3letá doba promlčecí pro anuity a úroky ve smyslu § 1480 obč. zák., takže 14 anuit za dobu od 2. ledna 1923 do 1. července 1929 ve výši 1184851 Kč 07 h jest promlčeno a ze zbývající částky per 338328 Kč 20 h lze účtovati jen 6% úroky z prodlení, t. j. 25389 Kč 66 h. Avšak ani tu není žaloba opodstatněna, neboť žalujícímu ústavu nedostává se aktivní legitimace ke sporu, poněvadž v době podání žaloby byl jako hypotekární věřitel zapsán Všeobecný ústav ve Vídni. Nižší soudy uznaly podle žaloby částkou 2042120 Kč a zamítly žalobu, pokud jde o částku 82854 Kč, odvolací soud z těchto důvodů: Žalovaná přiznává, že knihovní zápis, jímž byla převedena hypotéka Všeobecného pensijního ústavu ve Vídni na žalující pensijní ústav, nabyl během sporu v prvé stolici moci práva, a již tato okolnost by postačila sama a sobe k odůvodnění aktivní legitimace žalujícího ústavu. Mimo to však zákon č. 26/29 Sb. z. a n. mluví v § 178, odst. 8 v českém, t. j. autentickém znění, o tom, že majetek, jenž připadne z těchto úprav na československý podíl, přejde do vlastnictví Všeobecného pensijního ústavu, který s účinností od 1. ledna 1919 přejme pojistné břímě vyplývající z tohoto započtení, mluví tedy o budoucím připadnutí majetku žalujícímu ústavu a stanoví závazek k převodu z tohoto majetku a nelze dojíti také dle toho k názoru, jaký zastává žalovaná, že zákon ten nemůže bytí považován za upravení převodu majetkových hodnot od každého státu převzatých, poněvadž pozdější úmluva čís. 151/29 převod těchto hodnot vyhrazuje, a že tedy zažalovaná pohledávka nepřešla na žalující ústav. K námitce promlčení čl. 42 úmluvy čís. 60/26 stanoví: »Když vůbec a pokud přejdou pohledávky podle zvláštní úmluvy sjednané provedením úmluvy St. Germainské vzniklé ve starých rakousko-uherských korunách formálně na republiku československou nebo na osobu jí určenou, musí býti dluh československými dlužníky zaplacen v poměru 1 stará koruna rovná se jedné koruně československé«. Teprve po této době tedy bylo možno požadovat dluh v československých korunách. Nemohl proto Všeobecný pensijní ústav ve Vídni požadovati od žalované placení v Kč, nýbrž mohl požadovati tak československý erár teprve podle zákona čís. 26/29 a úmluvy čís. 151/29 a není zde proto promlčení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
V pozemkové knize byl převod sporné pohledávky na žalující ústav zapsán usnesením okresního soudu v K. dne 28. července 1932, tedy ještě přede dnem 30. července 1932, kdy byla po'dána žaloba. Toto usnesení nabylo moci práva za sporu ještě před vynesením rozsudku v první stolici. Platnosti převodu nelze odporovati pro nedostatek platného titulu, neboť podle osmého odstavce § 177 zák. č. 26/29 Sb. z. a n. »přejde do vlastnictví pensijního ústavu majetek, který připadne Československému státu z úpravy majetkových podstat nositelů pensijního pojištění podle čl. 275 mírové smlouvy St. Germainské. Tento přechod majetkových podstat nastal teprve podle úmluvy čís. 151/29 Sb. z. a n. ratifikované dne 23. července 1929. Zákon čís. 26/29 Sb. z. a n. obsahuje dispositivní ustanovení o majetku, který teprve později podle mezinárodní úmluvy měl připadnouti Československému státu, což mohl učiniti proto, že v době vydání zákona byla mezinárodní úmluva již sjednána, avšak nebyla ještě ratifikována, a nenabyla tedy působnosti ani mezi státy smluvními, ani v republice Československé samé. Avšak okamžikem, kdy se tak stalo (kdy byla uveřejněna úmluva čís. 151/29 v Sbírce z. a n.), uskutečnil se přechod majetku a tedy též sporné pohledávky na žalující stranu, a v důsledku toho byl pak v pozemkové knize k návrhu Československého státu (min. sociální péče) vyznačen převod sporné hypotekární pohledávky na žalující ústav. Podle ustálené judikatury nejvyššího soudu (Sb. n. s. čís. 10327, 8468, 6631, 6512 a j.) jest předpoklady právní ochrany nároku, zejména i oprávnění ke sporu, posuzovati podle doby vynesení rozsudku. Ustanovení o zcizení předmětu sporu (§ 234 c. ř. s.) nepadá tu na váhu, jak odůvodnil nejvyšší soud v rozhodnutí ve Sb. n. s. čís. 10327. Aktivní legitimace žalobcova je tedy opodstatněna. Pokud jde o otázku promlčení, schvaluje do volací soudí právní závěr odvolacího soudu. Podle čl. 42 úmluvy čís. 60/26 Sb. z. a n. měl nárok na plnění v korunách československých — a právě o tento nárok jde — pouze nový věřitel, byl-li jím stát nebo osoba jím určená. Podle závěrečného zápisu k této úmluvě (viz bod druhý) platí ustanovení článku 42 i o hypoteční pohledávce Všeobecného pensijního ústavu pro zřízence ve Vídní proti žalované akciové společnosti. Čl. 42 nerozlišuje jednotlivé platební závazky, dobu jejich splatnosti a jednotlivé věřitele, nýbrž obsahuje všeobecné a zásadní ustanovení o všech pohledávkách, pokud přešly na Československý stát nebo osobu jím určenou. Podle tohoto ustanovení musí býti dluh (celý dluh) zaplacen dlužníkem v korunách československých. Jde však o to, kdy se mohl žalující ústav domáhati zaplacení dluhu v československých korunách na žalované firmě, a pro řešení této otázky rozhoduje, že úmluva ze dne 29. března 1924 nabyla mezinárodní působnosti až dnem 14. srpna 1929 a v Československém státu účinnosti publikací ve Sbírce zákonů a nařízení dne 19. října 1929. Před tím nemohl Československý stát ani žalující ústav podati s úspěchem žalobu na zaplacení dlužných anuit v korunách československých a nemohl tudíž započíti běh promlčecí doby. Žaloba byla podána dne 30. července 1932, takže neuplynula tříletá promlčecí lhůta ani od 14. srpna 1929, ani od 19. října 1929, a netřeba se zabývati otázkou, zda jest promlčecí lhůtu počítati od působnosti mezinárodní či vnitrostátní. Neopodstatněný jest názor, že Všeobecný pensijní ústav pro zřízence ve Vídni mohl po 22. březnu 1926 sám žalovali o zaplacení dlužných anuit v korunách československých. Vždyť úmluva o Všeobecném pensijním ústavu pro zřízence ve Vídní byla uzavřena již dne 29. března 1924 a podle ní měla sporná pohledávka připadnouti československému státu valutou ke dni 31. prosince 1922. Uzavřením této úmluvy pozbyl tudíž Vídeňský pensijní ústav oprávnění nakládati se spornou pohledávkou a měl povinnost odevzdati ji Československému státu podle stavu k uvedenému datu, pročež nemohl po 29. březnu 1924 disponovati s pohledávkou a zejména ji žalobou vymáhati, třebas citovaná úmluva nabyla účinnosti až v roce 1929.

Citace:

č. 15556. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1023-1026.