Čís. 16067.

Za věc spornou ve smyslu § 879, odst. 2, č. 2 obč. zák. (prvý případ) jest pokládati nárok nejen tehda, žaluje-li oprávněný přímo o plnění, ale i tenkráte, je-li oprávněný žalován o zjištění práva, jež jest předurčující pro jeho nárok. Úmluva, kterou zákonný dědic za sporu, v němž byl žalován o uznání platnosti závěti, postoupil svému právnímu zástupci, zastupujícímu jej v řečeném sporu, část zákonného dědického podílu číselně určitou, jest podle § 879, odst. 2, č. 2 obč. zák. nicotná.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1937, Rv I 2271/35.)
Žalobce Dr. J. V. konal pro Josefa S. jako advokát různé právnické práce, za něž mu vzešla palmární pohledávka 25000 Kč, již zůstal Josef S. dlužen. Proto, když se Josef Š. z podnětu žalobcova přihlásil jako zákonný dědic k pozůstalosti po svém bratranci Františku S. a popřel pravost závěti, učiněné zůstavitelem ve prospěch obce V., byl žalován o uznání platnosti této závěti, postoupil za sporu o ně dne 25. května 1933 žalobci, který jej v tomto sporu zastupoval, na útraty svého shora uvedeného dluhu část svého zákonného dědického podílu, který mu pak připadl podle dědického smíru se žalující testamentární dědičkou obcí K. Po této cesi pohledávky vedla žalovaná banka ,na pohledávku příslušící Josefu S. proti obci K. v částce 31.250 Kč s přísl. exekucí jejím zabavením a přikázáním k vybrání. Proti žalobě postupníka Dr. J. V. na nepřípustnost exekuce proti § 37 ex. ř. namítla žalovaná banka mimo jiné též, že postup pohledávky žalobci jest neplatný (nicotný), ježto šlo o spornou pohledávku, svěřenou žalobci k vymáhání. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle § 879, odst. 2, č. 2 obč. zák. je neplatná zejména i smlouva, když právní zástupce převede na sebe zcela nebo zčásti spornou věc jemu svěřenou, nebo dá si slíbiti určitý díl částky, která bude straně přisouzena. V souzené věci jde pouze o to, zdali úmluva o postupu pohledávky Josefa S. ve výši 25000 Kč spadá pod první z řečených dvou případů v dotčeném zákonném ustanovení upravených. Odvolací soud právem odpověděl kladně na tuto otázku. Třebaže šlo ve sporu C 253/32 formálně jen o platnost závěti Františka S., byl přesto ve skutečnosti předmětem sporu dědický nárok zákonných dědiců a tedy i postupitele Josefa S. To chtěl také odvolací soud vyjádřiti, uváděje, že v řečeném sporu šlo o pozůstalost po Františku S., tedy o majetková práva po případě dědický podíl Josefa S., že i dovolatel vývodům odvolacího soudu v tom smyslu rozuměl, vyplývá ostatně i z dovolacího spisu. Proti tomu výkladu namítá dovolatel toliko, že se žalobního návrhu učiněného ve věci C 253/32, jenž jest jediné rozhodující, neplyne, že pohledávka mu postoupená dne 25. května 1933 byla sporná ve smyslu § 879, odst. 2, č. 2 obč. zák. Než tuto skutečnost jest posouditi podle hmotněprávního významu sporu. Podle toho jest věc pokládati za spornou nejen tehda, žaluje-li oprávněný přímo o plnění, ale i tehda, je-li oprávněný žalován o zjištění práva, jež jest předurčující pro jeho nárok. Sporná věc je proto právnímu zástupci svěřena již tím, že byl pověřen hájením zájmů oprávněného jako žalovaného ve sporu, jenž je předurčujícím pro sporný nárok. Byl-li tedy Josef S. ve sporu C 253/32 žalován o uznání platnosti závěti Františka S. a postoupil-li dne 25. května 1933 žalobci jako svému právnímu zástupci v onom sporu část dědického podílu číselně určitou, jest souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že tím žalobce, jsa právním zástupcem oprávněného, převedl na sebe zčásti spornou věc jemu svěřenou; uvedený převod pohledávky byl proto nicotný a ježto k této nicotnosti jest hleděti z úřadu, nepochybily nižší soud, neuznaly-li za důvodný žalobní nárok předpokládající platnost onoho postupu.

Citace:

č. 16067. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 581-582.