Čís. 16192.

Dal-li vlastník nemovitosti v zástavu svou nemovitost pro celou pohledávku věřitele, pokud měl na ni právo z dlužního úpisu, tedy také podle valutové doložky v ní obsažené, jest věřitel povinen vydati dlužníku výmaznou kvitanci jen tehda, je-li zaplacena celá jistina s příslušenstvím, tedy i ona částka, kterou mu soud přiznal podle valutové doložky jako součást jistiny.
(Rozh. ze dne 11. června 1937, Rv I 1170/36.)
Srv. rozh. č. 10643 Sb. n. s. Žalobkyně se na žalované domáhá, aby bylo uznáno právem, že žalovaná jest povinna vydati a žalobkyni odevzdati výmazné prohlášení toho obsahu, že potvrzuje žalobkyní příjem částky 294899 Kč 65 h jako placení dlužné kapitálové částky 250000 Kč s 6%% úroky od 22. ledna 1944 do 23. srpna 1934 v částce 9890 Kč 65 h a částky 25000 Kč ke krytí příslušenství (které jest žalobkyně podle dlužního úpisu daného v T.-Š. dne 11. ledna 1932 povinna nahraditi žalované na příslušenství), a že dává výslovné svolení, aby podle tohoto výmazného prohlášení mohl býti proveden vklad výmazu práva zástavního za pohledávku ze zápůjčky 250.000 Kč s 9% úroky, 7% úroky z prodlení a příslušenstvím až do nejvyšší částky 25000 Kč ve vložce č. 140 pozemkové knihy T.-Š., anebo že žalovaná jest povinna svoliti k výmazu zástavního práva vloženého podle uvedeného dlužního úpisu v dotčené pozemkové knize za shora řečenou pohledávku s přísl., a to na podkladě skutkového děje vylíčeného v rozh. č. 16193 Sb. n. s. Žalobkyně, popřevši žalovanou uplatňovaný nárok na zhodnocení, nabídla dopisem, svého zástupce z 20. srpna 1934 žalované z ruky do ruky proti vystavení a odevzdání odpovídajícího výmazného prohlášení, které zároveň zaslal, 275000 Kč s 6%% úroky od 22. ledna 1934 k zaplacení dlužné kapitálové částky 250000 Kč s úroky a částku 25000 Kč ke krytí příslušenství, které jest žalobkyně podle dlužního úpisu daného v T.-Š. dne 11. ledna 1932 povinna nahraditi žalované na příslušenství. Dne 23. srpna 1934 složila pak u okresního soudu v T.-Š. 284890 Kč 65 h k zaplacení dotčené pohledávky žalované. Žalovaná však odmítla vyhověti žádosti žalobkyně. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V otázce, zda žalované přísluší také nárok, jejž žalobkyně nazývá nárokem na zhodnocení, to jest 49997 Kč, jehož se týká konečný rozsudek krajského soudu v L. ze dne 20. března 1935, č. j. Ck I 243/33-29, bylo rozhodnuto kladně nejvyšším soudem pod č. 16193 Sb. n. s., na něž lze poukázati také v této souzené rozepři, v níž jde o tytéž strany a tytéž právní zástupce, jak na to poukazuje sama žalobkyně v dovolání. Půjde tedy jen o to, zda lze žalobkyni přiznati žalobní nárok na vydání výmazné kvitance anebo na výmaz zástavního práva také za dotčeného konečného vyřízení v otázce valutové klausule. Také na tuto druhou otázku odpověděly nižší soudy shodně, a právem záporně. Dovolatelčiny výtky vadnosti nebo neúplnosti řízení ve smyslu § 503 č. 2 c. ř. s. se vpravdě netýkají řízení před soudem odvolacím, nýbrž jenom jeho rozsudku. Stejně je tomu s výtkami rozporu se spisy, které nesměřují proti skutkovým předpokladům, jak to má na myslí § 503 č. 3 c. ř. s., nýbrž proti názorům odvolacího soudu nebo jeho skutkovým a právním závěrům, takže zbývá jenom otázka právního posouzení. Žalobkyně se snaží dovoditi nárok na vydání kvitance s výmazným prohlášením anebo na výmaz zástavního práva ze skutečnosti, že svůj dluh dne 23. srpna 1934 složením u soudu podle § 1425 obč. zák. plně zaplatila po případě plně zajistila, že tak pohledávka žalované strany i s příslušenstvím zanikla, že zaniklo také zástavní právo a že smí tedy žádati výmaznou kvitanci anebo_ výmaz. Než složení u soudní nelze v souzeném případě podle zjištěných skutečností přiznati liberující účinek ve smyslu § 1425 obč. zák. Nepadá tu na váhu ani to, že k návrhu žalované došlo k částečnému rozsudku ze dne 30. června 1934, č. j. Ck I 243/33-28, když žalobkyně nežádala od žalované prostou kvitanci na nabízenou částku, nýbrž kvitanci s výmazným prohlášením, na základě něhož by byla mohla dosáhnouti výmazu zástavního práva pro celou pohledávku i s příslušenstvím, ačkoli v té příčině žalovaná z právních důvodů žalobkynin požadavek odmítala, a otázka byla již tehdy aspoň sporná. Když pak nyní bylo proti žalobkyninu stanovisku uznáno, že žalované příslušel také nárok na onen kapitálový doplatek, ono dohodnocení a zástavní právo pro dotčenou částku, padá — jak sama žalobkyně uznává — její námitka, že žalovaná jednala v úmyslu šikanosním. Ona otázka rozsahu zástavního práva a s ní souvisící výklad příslušenství a rozsahu i předmětu kauce, jež tu byla zřízena ve výši 25000 Kč, bránila zřejmě žalované, aby přistoupila na žádost žalobkynina právního zástupce o souhlas s kvitanci. Je plně v souhlase s obsahem dlužního úpisu, že žalobkyně dala do zástavy svou nemovitost pro celou pohledávku žalované, pokud na ni měl právo z dlužního úpisu, tedy také podle valutové doložky v ní obsažené, a pro onu částku, kterou jí soudy podle valutové doložky jako část kapitálu přiznaly. V tom se žalobkyni neděje újma, neboť v té příčině nemohla a neměla býti o rozsahu zástavního práva co do oné dohodnovací částky v pochybnostech. Proto se neprávem dovolává formálněprávních předpisů knihovního zákona. Není věcí souzeného sporu řešiti otázku, zda a jaké účinky by měl zápis knihovní v tom znění, jak byl proveden, se zřením na valutovou doložku a na nároky, které z ní vznikly žalované jako zástavní věřitelce, na zadní knihovní věřitele, protože tu jde zatím jenom o přímý poměr mezi smluvními a spornými stranami, a ten jest posouditi podle předpisů občanského zákona. Ani poplatkové otázky nemají zde významu. Netřeba uvažovati ani o tom, zda by snad účelu, který strany v tomto případě sledovaly knihovním zajištěním, bylo možno dosáhnouti jiným způsobem, který považuje za správný zástupce dovolatelčin. Uzná-li se však s odvolacím soudem, že žalované přísluší zástavní právo také pro onu dohodnocovací částku, padá nejen námitka šikany, ale také všecko ostatní, co dovolatelka k odůvodnění žalobního nároku uvádí, jmenovitě tedy také, nastal-li případ, jaký má na mysli § 1416 obč. zák., kterážto otázka však není podstatná již také podle uvedených úvah o tom, zda byla žalovaná oprávněna odepříti přijetí peněz za podmínek, jež při tom kladla žalobkyně. O tom, jaký význam mají žalobkyniny námitky opřené o to, že žalobkyně jest povinna plniti jen tehda, bude-li jí vydána kvitance s výmazným prohlášením, lze žalobkyni znova poukázati na to, co bylo v té příčině uvedeno ve sporu o placení (rozh. č. 16193 Sb. n. s.).

Citace:

č. 16192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 842-844.