Čís. 16165.

Podmínkou žaloby spravovací podle § 41 c) knih. zák. jest též, aby ten, proti němuž byl záznam povolen, odpíral prohlášení způsobilé k vkladu.
Žalobu na spravení záznamu (§ 41 c) knih. zák.) lze podati též proti singulárnímu nástupci původního vlastníka nemovitostí, proti němuž byl záznam povolen.
(Rozh. ze dne 2. června 1937, Rv II 129/36).
Srv. rozh. č. 10064 Sb. z. a n.
Žalovaný František D. starší byl žalobci dlužen za prodané a dodané zboží 14000 Kč. K zajištění části řečené pohledávky do výše 10000 Kč s přísl. dal jmenovaný žalovaný dlužním úpisem ze dne 16. ledna 1937 do zástavy nejen své nemovitosti, jichž byl spoluvlastníkem se svou manželkou Františkou D., ale i ty nemovitosti, jichž byl jediným vlastníkem, a to svůj dům č. p. 39 v M., zapsaný ve vložce č. 169 pozemkové knihy kat. území M., a nemovitosti ve vložce č. 192 téhož kat. území. Ježto žalovaný František D. starší sliboval zaplacení svého dluhu do dvou let, netrval žalobce na ověření jeho podpisu na dotčeném dlužním úpise, spokojiv se pouhým záznamem zástavního práva na všech shora uvedených nemovitostech, který byl proveden usnesením okresního soudu v T. ze dne 19. ledna 1933, č. d. 90/33, s tím, že mu byla povolena mimo čtrnáctidenní zákonnou lhůtu další dvouletá lhůta, končící dnem 31. ledna 1935. Dne 17. ledna 1933 však žalovaný František D. starší prodal kupní smlouvou z téhož data nemovitosti, zapsané ve výše dotčených vložkách č. 169 a 192, svému synovi druhému žalovanému Františku D. mladšímu za 20000 Kč. Žalobcova pohledávka byla však zaznamenána před knihovním vkladem práva vlastnického pro druhého žalovaného. Tvrdě, že jeho pohledávka trvá po právu a že se žalovaní zdráhají dáti legalisovati dlužní úpis, domáhá se žalobce žalobou podanou na soudě dne 28. ledna 1935 spravení knihovního záznamu zástavního práva, povoleného výše řečeným usnesením okresního soudu v T., a to na žalovaném Františku D. st. v příčině nemovitostí lemu patřících, a na druhém žalovaném Františku D. ml. co do nemovitostí zapsaných ve vložkách č. 169 a 192 poz. knihy kat. území M. Proti žalobě namítl druhý žalovaný František D. mil. mimo jiné, že se žalobci k ničemu nezavázal, že mu není nic dlužen a že schází tudíž u něho pasivní oprávnění k žalobě. Soud prvé stolice uznal podle žaloby proti oběma žalovaným, stran prvého žalovaného z důvodů, o něž tu nejde, a stran druhého žalovaného uvedl v otázce v právní větě vytčené v důvodech: Druhý žalovaný František D. ml. namítal, že se sám žalobci k ničemu nezavázal, že tudíž žalobci proti němu nárok na spravení záznamu nepřísluší, a že proto není pasivně oprávněn ke sporu. V tom směru ani žalobce sám netvrdí, že by František D. ml. byl jeho osobním dlužníkem, anebo že by osobně převzal závazek k placení částky 10000 Kč s přísl., nýbrž se opírá o tvrzení, že jeho žádost o záznam zástavního práva pro uvedenou pohledávku byla podána u soudu dříve než knihovní žádost o vklad vlastnictví k nemovitostem prodaným Františku D. ml., takže byla zajištěna i na nemovitostech ve vložkách č. 169 a 192 pozemkové knihy kat. území M., patřících nyní druhému žalovanému Františku D. ml. Podle § 41 c) knih. zák. může sice býti žalovaným ten, proti němuž byl knihovní záznam vyžádán, avšak theorie i praxe připouští žalobu proti oběma, takže žaloba může býti podána i proti praenotatovi i proti nabyvateli (Randa, Právník 1872, str. 79, rozh. z 13. července 1875, č. 7394, Gl. U. č. 5791). Též podle rozh. Gl. U. st. ř. č. 12641 může býti žaloba o spravení zaznamenaného zástavního práva podána proti vloženému nástupci ve vlastnictví toho, proti němuž byl záznam povolen, nehledě na to, že rozsudek vydaný o žalobě na spravení působí také proti právnímu nástupci, na něhož mezitím hypotéka přešla (rozh. Gl. U. st. ř. č. 12133). Podle toho jest žaloba o spravení záznamu též proti spolužalovanému Františku D. ml. oprávněna. Námitka nedostatku pasivní legitimace není u něho důvodná, zejména je-li nesporné, že jest nyní knihovním vlastníkem řečených nemovitostí, jež byly dány žalobci do zástavy. Odvolací soud na odvolání Františka D. ml. potvrdil napadený rozsudek. Důvody: Z rozsudku, kterým bylo uznáno právem, že se záznam práva zástavního povolený pro žalobcovu pohledávku 10000 Kč s přísl. podle dlužního úpisu z 16. ledna 1933 na nemovitostech obou žalovaných prohlašuje spraveným, se odvolal pouze žalovaný František D. mladší, a to pro nesprávné právní posouzení. Výtku tu odůvodňuje tím, že dlužní úpis, o nějž jde, nebyl legalisován, nebyl podepsán od něho samého, nýbrž pouze od prvého žalovaného, takže odvolatel vůbec nebyl k žalobě pasivně oprávněn. Odvolací soud poukazuje především na to, že rozsudek beztak účinkuje proti žalovanému Františku D. ml. jako knihovnímu vlastníku. Avšak odvolací soud schvaluje též plně názor prvého soudu, zastávaný též judikaturou, že při spravení záznamu může býti podána žaloba jak na původního smluvce, který byl povinen k spravení záznamu, tak i na knihovního vlastníka nemovitosti, na které měl býti záznam spraven a která v mezidobí na něho přešla. Znění § 41 c) knih. zák. ovšem zdánlivě je v souladu se stanoviskem odvolání. Sluší však ze souvislosti řečeného zákonného ustanovení míti za to, že zákon neobsahuje žalobu pouze na toho, proti komu byl vymožen záznam, a že zřejmě. předpokládá, že se držební poměry nezměnily. Žalobce však nežaloval druhého žalovaného proto, že byl povinen k spravení záznamu podle smlouvy, nýbrž jako knihovního vlastníka nemovitostí, takže nebude již potřebí dalšího zjišťování podle stavu pozemkové knihy, aby rozsudek působil i proti němu. Vždyť i při žalobě hypotekární jest žalován vždy knihovní vlastník, protože jde o břemeno reální, a něco podobného jest i v souzeném případě. I druhý žalovaný František D. ml. se bránil žalobnímu nároku. Proto právem stanovil napadený rozsudek, že se záznam práva zástavního prohlašuje za spravený i stran těch vložek, které náleží podle knihovního stavu odvolateli. Jest tedy odvolání neodůvodněné. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání Františka D. ml.
Důvody:
Nutným předpokladem spravovací žaloby podle § 41, písm. c) knih. zák. jest mezi jiným i to, že ten, proti němuž byl záznam povolen, odpírá prohlášení způsobilé k vkladu. Žalovaný za řízení před nižšími soudy nepřednesl, že se nebránil proti podpisu dlužního úpisu, a proto nelze přihlédnouti k tvrzení učiněnému teprve v dovolání, že žalovaný neodpíral podpis dlužního úpisu (§ 504, odst. 2, c. ř. s.). jinak vytýká dovolání toliko, že odvolací soud řešil mylně po právní stránce otázku pasivního oprávnění žalovaného ke sporu. Než i dovolací soud schvaluje právní názor vyslovený nižšími soudy, že lze žalobou spravovací podati proti praenotatovi i proti nabyvateli, neboť v § 41, lit. c), knih. zák. není vysloveno, že vždy a výhradně může a musí býti spravení záznamu vymoženo proti osobě, proti níž byl záznam povolen, a nikoli i proti dalšímu vlastníku nemovitosti, proti němuž směřuje účinek záznamu a který jest nejvíce dotčen spravením záznamu a po případě v zápětí poté následující exekucí. Rozsudek vydaný o žalobě na spravení působí také proti právnímu nástupci, a je proto v jeho zájmu, aby byl uvědoměn o žalobcově úmyslu, tedy aby byl napřed vyzván k dobrovolnému spravení záznamu a pak teprve snad žalován. Kdyby byl žalován o spravení záznamu pouze původní dlužník, nevěděl by po případě jeho nástupce o tomto sporu vůbec nic a byl by překvapen exekučním usnesením, že se záznam prohlašuje za spravený a že jest povinen zaplatiti útraty exekučního návrhu. Příčilo by se i požadavkům bezpečnosti a poctivosti úvěrového obchodu pozemkového, kdyby mělo býti možné, aby knihovní vlastník nemovitostí, který si opatřil úvěr jejich knihovním zastavením, jehož podmínkou jest jen dodatečné vydání prohlášení způsobilého k vkladu, mohl splnění dotčené podmínky zmařiti převodem vlastnictví na jinou osobu. Nelze namítati, že by nabyvatel nemovitosti mohl utrpěti dodatečným spravením záznamu újmu na svých zájmech; zájmů těch může s dostatek dbáti při nabývání vlastnictví nemovitostí zatížených zaznamenanou pohledávkou, neboť nabyvatel svých zájmů dbalý může z pozemkové knihy záznam seznati a tak si uvědomiti, že zatím jen zaznamenaná, a proto jen podmíněná pohledávka, může spravením býti přeměněna v pohledávku nepodmíněnou, za kterou nabývaná nemovitost ručí.

Citace:

č. 16165. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 778-781.