Čís. 16068.

Odpovědnost držitele pískoviště za škodu vzniklou zřícením anebo oddělením části pískové stěny. Jde o dílo na pozemku ve smyslu § 1319 obč. zák., byla-li na pískovišti písková stěna uměle podkopána nebo stupňovitě odkopána.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1937, Rv I 352/36.) Žalobce se na žalované obci domáhá náhrady škody a k odůvodnění žaloby přednesl, že žalovaná obec jest vlastnicí cihelny v B., kde jest, dobýván též písek; dne 22. září 1931 byl žalobce při nakládání písku koupeného Vilémem P., na jehož poukaz měl písek ten odvésti, v pískovišti zraněn, a to tím, že se na něho zřítila vrstva písku, která byla značně podkopána, takže rozdíl mezi horní a dolní hranou vrstvy činil asi jeden a půl metru. K zřícení pískové vrstvy došlo nejen tímto zaviněním zaměstnance obce v pískovišti, ale i vinou obce, která byla upozorňována na neopatrné dobývání písku v jejím pískovišti již před úrazem. Žalovaná obec namítla proti žalobě mimo jiné, že cihelna, v níž jest dobýván písek, jest samostatným hospodářským objektem s vlastní správou, že písek byl dobýván na stěně 4 až 5 m vysoké, a to stupňovitě ve třech stupních podle předpisů, neboť dolní stupeň byl asi 180 cm, horní dva stupně asi po 150 cm vysoké a asi 120 cm široké, a že si žalobce zavinil úraz sám. Soud prvé stolice vyhověl zčásti žalobě. Odvolací soud zamítl žalobu zcela.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, aby o věci dále jednal znova rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy se neprávem nezabývaly věcí s hlediska § 1319 obč. zák., ač žalobce přednesl v první stolici všecky skutkové okolnosti. závažné s hlediska řečeného zákonného ustanovení. Podle toho ustanovení musí poškozený dokázati, že utrpěl škodu, že škoda ta byla způsobena zřícením nebo oddělením části budovy nebo jiného díla na pozemku provedeného, že budova nebo dílo jsou v držení žalovaného a že jsou vadné. V souzené věci přednesl žalobce již v první stolici, že byl v pískovišti, jehož vlastnicí a provozovatelkou jest žalovaná obec, zasažen a těžce zraněn vrstvou písku, která se utrhla z podkopané pískové stěny. Pískovou stěnu uměle podkopanou nebo, jak tvrdila žalovaná obec, stupňovitě odkopanou jest pokládati za dílo provedené na pozemku. Nesporno jest, že žalovaná obec jest vlastnicí pískoviště, kde se žalobci stal úraz, a že dobývání písku jest prováděno obecní cihelnou. V rozsudku soudu první stolice bylo vyloženo, že nezáleží na tom, že obecní cihelna jest organisována jako samostatný hospodářský objekt, a v tomto směru nebyl rozsudek prvého soudu ani napaden. Z toho plyne, že pískoviště, o něž jde, jest v držení žalované obce. Bylo zjištěno, že žalobce byl tam těžce zraněn, a byla také zjištěna příčinná souvislost mezi jeho zraněním a zřícením Části pískové stěny, nebylo však zjištěno, zdali písková stěna byla, jak tvrdí žalobce, v době jeho úrazu podkopána, a že se proto její část utrhla a žalobce následkem toho utrpěl úraz, či, jak tvrdí žalovaná, zda byla stupňovitě odkopána. Nebylo to zjištěno ani z posudku znalcova, ani ze svědecké výpovědi Václava ,B. a nepřísežné výpovědi žalobcovy, takže závěr, který ze skutečných zjištění z těchto důkazů činí nižší soudy, postrádá skutkového podkladu. Žalobce tvrdil a dokazoval také vinu žalované. Ale jest věcí žalované, aby dokázala svou nevinu, to jest, že vynaložila péči potřebnou a možnou k odvrácení nebezpečí (srv. rozh. č. 7606, 14090 Sb. n. s.). V tom směru scházejí potřebná skutková zjištění, ba i přednes žalované obce, a nestačí tvrzení žalobcovo o vině žalované ani příslušná skutková zjištění nižších soudů. Odvolací řízení trpí tudíž vadou, která, třebaže nezpůsobila zmatečnost, zabránila úplnému vysvětlení a důkladnému posouzení věci (§ 503 č. 2 c. ř. s.). Bylo proto podle § 510 c. ř. s. zrušiti napadený rozsudek, a protože bude patrně třeba jednání v první stolici, aby se věc stala zralou k rozhodnutí, i rozsudek soudu prvé stolice a vrátiti věc tomuto soudu, aby v naznačených směrech hledě k ustanovení § 182 c. ř. s. a min. nař. č. 116/1908 ř. z., řízení doplnil a znovu rozhodl.

Citace:

č. 16068. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 582-584.