Čís. 16185.

I. Všeobecné veřejné nemocnice v Čechách jsou samostatnými právnickými osobami. Lékaři v nich ustanovení jsou zaměstnanci těchto právnických osob a nikoli veřejnoprávní korporace, vedoucí vrchní správu nemocnice.
II. Primář neodpovídá za podřízeného (sekundárního) lékaře, který provedl bez jeho vědomí a proti jeho všeobecnému zákazu ozáření pacienta roentgenem.
(Rozh. ze dne 9. června 1937, Rv I 68/36.)
Ad I. Srv. rozh. č. 13763 Sb. n. s.
Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 60000 Kč s přísl. a placení důchodu 600 Kč měsíčně z důvodu náhrady škody vzniklé jí v květnu 1923 po ozářeni roentgenovými paprsky, a to na žalovaných MUDr. F. B., primáři v Ú. a okresu ú-okém, byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Žaloba jest podána proti Dr. Františku B. jako primáři vnitřního, odděleni nemocnice a proti okresu Ú. jako vlastníkovi všeobecné veřejné nemocnice v Ú., jehož zaměstnancem je první žalovaný, za kterého proto druhý žalovaný odpovídá. Žalovaný okres namítl nedostatek pasivní legitimace, poněvadž všeobecná veřejná nemocnice je samostatná právnická osoba. Prvý soud neuznal dotčenou námitku za důvodnou, poněvadž okres vede vrchní správu uvedeného ústavu, který není samostatným podmětem práv a závazků. Tento názor, jehož správnost byla v odvolacím sděleni popřena, nemá podkladu ani v předložených stanovách, ani v právním stavu veřejných nemocnic v Čechách. Podle §§ 2, 11, 13 a zejména podle odst. d), e), h), i), k), l), m), n), 18, 20 statutu všeobecné veřejné nemocnice v Ú. a podle §§ 6, 8 zákona z 5. března 1888, č. 19 z. z. čes.; který upravuje právní poměry všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, jsou řečené ústavy samostatné právnické osoby, a nejde o ústavy okresní anebo obecní, spravují se pak svými statuty, jsou vydržovány zásadně z vlastního jmění a jsou nezávislé na obci a okresu ve své faktické a právní existenci. Poněvadž pak vrchní správa jmenuje lékaře a vykonává nad nimi i disciplinární moc, jsou lékaři všeobecných veřejných nemocnic zaměstnanci těchto právnických osob a nikoliv okresu, který vede vrchní správu nemocnice. Žalovaní v dovolací odpovědi odkazují při právním posouzení na vývody odvolacího sdělení, kde popřeli správnost právního názoru procesního soudu i po této stránce, jde pak jen o právní posouzení věci, o němž může dovolací soud rozhodnouti, i když se odvolací soud po této stránce věcí neobíral. Žaloba proti druhému žalovanému není tedy už z toho důvodu po právu.
Napadený rozsudek není právně mylný ani co do prvního žalovaného (§ 503 č. 4 c. ř. s.), neboť on podle zjištění nižších soudů nenařídil ozáření ruky žalobkyniny Dr. M-em, nýbrž ten je provedl bez jeho vědomí a proti všeobecnému jeho zákazu, a dozor prvního žalovaného jako primáře na podřízené lékaře nemůže jíti tak daleko aby zamezil jejich jednání provedená v jeho nepřítomnosti, zvlášť když Dr. M. ozáření samostatně nesměl prováděti.

Citace:

č. 16185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 826-827.