Čís. 3177.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Smysl tiskové zprávy jest vzíti v úvahu tak jak zněl a mohl býti o sobě chápán čtenáři listu.
K beztrestnosti ve smyslu § 4 tisk. nov. nestačí subjektivní bezelstnost pachatelova, nýbrž uváděné jím podklady pro tvrzení zprávy musí obstáti také před činností posuzující objektivně otázku, zda to, co vyšlo na jevo na skutečnostech, odůvodňovalo při svědomitém, nikoliv lehkovážném zkoumání, hledícím spolu k povaze zdrojů, z nichž zpráva čerpána, závěr, vyslovený pak obsahem zprávy.
Trestní zodpovědnost zodpovědného redaktora za zločin nebo přečin spáchaný obsahem periodického tiskopisu není založena již skutečnosti jeho zodpovědného redaktorství, nýbrž tím, že odevzdal dílo, jež se má rozmnožiti, do tisku; s hlediska § 6 tisk. nov. nezáleží na tom, že obžalovaný zodpovědný redaktor nebyl původcem článku; lze ho stihati i když je původce znám a může býti stihán a postaven před tuzemský soud (§ 1 odst. druhý tisk. nov.).
Je-li zjištěno, že obžalovaný zodpovědný redaktor jako takový článek četl a, jsa si vědom urážlivosti jeho obsahu, dal jej do tisku, nejde o přestupek § 6 tisk. nov., nýbrž o přečin proti bezpečnosti cti.
(Rozh. ze dne 12. května 1928, Zm I 345/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného, vyhověl však zmateční stížností soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. února 1927, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přestupkem zanedbání povinné péče podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. a pokud jím byl obžalovaný, byv obžalován pro přečin proti bezpečnosti cti podle § 488, 493 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., uznán vinným toliko přestupkem zanedbání povinné péče podle § 6 zákona ze dne 30. května 1924, čís, 124 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a uznal obžalovaného vinným tiskem spáchaným přečinem urážky na cti podle §§ 487, 493 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako zodpovědný redaktor periodických časopisů »P.« a »Vpřed« četl a vytisknouti dal v čís. 34 ročníku IX. (XIX.) periodického časopisu »P.« a v čísle 34 ročníku IV. periodického časopisu »Vpřed« články stejného znění uveřejněné pod nadpisem »Z Ú.«, v nichž je soukromý obžalobce křivě viněn ze zločinu zpronevěry, aniž obviňování jde tak daleko, by nabylo vlastností potřebných podle § 209 tr. zák. ke zločinu utrhání na cti.
Důvody:
I. Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5 a 9 a) a b) § 281 tr. ř. Vytýká rozsudku především, že shledává v obsahu pozastaveného článku objektivně křivé vinění ze zločinu zpronevěry a tudíž skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák., ač obžalovací spis kladl obžalovanému za vinu vyjevování vymýšlených nebo převrácených skutků ve smyslu § 488 tr. zák. Výtka ta, jíž snad měl býti uplatňován důvod zmatečnosti podle čís. 8 § 281 tr. ř., neboť jinaký rozpor mezi obžalobou a rozsudkem není důvodem zmatečnosti, nehledíc k nepraktickému tu případu čís. 7 téhož paragrafu, není odůvodněna. Neboť totožnost souzeného činu s činem žalobním jest nepochybná a nalézací soud není podle předpisů §§ 262, 263, 267 tr. ř. vázán trestním podřaděním žalobcovým. Mohl tedy kmetský soud bez závady posouditi obsah zprávy za přestoupení zákazu § 487 tr. zák. bez ohledu na to, které stati zákona jej podřadil soukromý obžalobce, jakmile, zjišťuje smysl zprávy, dospěl ke skutkovému závěru, že jest zprávou viněn (křivě) soukromý obžalobce z určitého činu trestného. Tento výklad jest ovšem ve stížnosti napadán výtkami, že není odůvodněn, že jest stižen neúplností, nejasností a rozporem s obranou obžalovaného i s článkem samým. Než bezdůvodně. Výtka nejasnosti není dolíčena, výtka rozporu rozsudku s článkem samým není jako spisový rozpor provedena, jinak pak jest se jí obírati s hlediska neúplnosti právě tak jako výtkou rozporu rozsudku s obranou obžalovaného. Výtka, že rozsudek nezkoumá vinu obžalovaného ani v ohledu subjektivním ani v ohledu objektivním, jest nesprávná; řešiť rozsudek tu i onu otázku výslovně. Rozsudku ovšem nelze uspořiti výtku, že se s výkladem článku, t. j. zjištěním jeho smyslu a dosahu, zabývá až příliš stručně. Nicméně výklad tu je a je i odůvodňován a to nejen odmítnutím obrany obžalovaného a výkladu jím podávaného, jež tudíž nezůstaly nepovšimnuty, nýbrž i poukazem na doslov článku a na jeho účinky, jak se jevily zejména podle svědectví Eduarda H-a mezi továrním dělnictvem. Nepřihlíží-li soud k obsahu pozdějšího čísla časopisu »Vpřed«, není proto rozsudek zmatečným, poněvadž obsah jiného, pozdějšího čísla časopisu nemůže míti vliv na zjištění smyslu zprávy předchozí, jejž možno bráti v úvahu jen tak, jak zněl a mohl býti o sobě chápán čtenáři listu. Pokud se stížnost dovolává ostatně jen zcela povšechným poukazem některých výsledků hlavního přelíčení na odůvodnění, že kmetský soud neprávem předpokládá, že dělnictvo vidělo v přijetí peněz od továrníka zločin zpronevěry, jest výtka ta nezávažna již proto, že stížnost sama poukazuje k tomu, že se v dělnictvu mluvilo, jakoby odboroví tajemníci byli továrníky koupeni. Nehledíc k tomu, že nejde o to, jaké domněnky vyvolávala mezi dělnictvem zpráva šířená o soukromém obžalobci N-em, nýbrž že jde o smysl článku, plynulo by z uvedené výtky jen, že rozsudek byl by měl podle pojetí stěžovatelova důvod shledávati ve článku — pokud jej vykládá také zřetelem k tomu, jak mu rozumělo dělnictvo — obvinění z toho, že se soukromý obžalobce dal továrníkem koupiti; na právní situaci obžalovaného však by se podřaděním obsahu zprávy pod § 488, platící na takový případ, nic v jeho prospěch nezměnilo. Zmateční stížnost v dalších svých vývodech nenapadá skutkový závěr kmetského soudu, že se obžalovanému nezdařil důkaz pravdy. Pokud mluví o podmínkách beztrestnosti podle § 490 tr. zák., je to podle doslovu zřejmě pouhé přepsání. V pravdě jde stížnosti o beztrestnost podle § 4 zák. ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. V té příčině pak lze beze všeho připustiti, že otázka druhé z podmínek použitelnosti této stati zákona nebyla rozřešena správně rozsudkem, jenž odpírá přiznati obžalovanému hájení veřejných zájmů proto, že šlo pouze o drahotní výpomoc, tedy mimořádný příspěvek dělnictvu jedné továrny, a nikoliv o hájení společných zájmů jednotlivých tříd a stavů společenských nebo o usilování o zlepšení mzdových poměrů. Avšak nesprávnost nespočívá v tom, v čem ji vidí zmateční stížnost domáhající se uznání, že usilování o drahotní výpomoc továrních dělníků spadalo by pod pojem (ostatně jen příkladmo uvedeného) usilování o zlepšení mzdových poměrů širšího kruhu příslušníků společenské třídy. Nesprávnost posouzení záleží v tom, že rozsudek, pustiv se zřetele své vlastní zjištění, že zprávou viněn jest soukromý obžalobce ze zpronevěry svěřených mu peněz, dal se obranou obžalovaného svésti k tomu, by posuzoval otázku veřejného zájmu s hlediska, jež nemůže býti ve vnitřním vztahu ku zjištěnému obsahu obvinění soukromého obžalobce z určitého trestného činu. Touto otázkou není se však třeba dále zabývati, nehledíc k tomu, že není rozsudkem zjištěna ani subjektivní složka použitelnosti uvedené stati zákona, proto, že podle skutkového závěru rozsudku nebyla splněna prvá podmínka tohoto paragrafu. Rozsudek nepokládá totiž důkaz obžalovaným ve smyslu § 4 uv. nov. nabídnutý za zdařený, neboť se mu nepodařilo dokázati okolnosti, pro které tvrzení v článku obsažené mohl považovati důvodně za pravdivé. Toto skutkové stanovisko kmetského soudu napadá stížnost vývody, jež nemohou vésti k úspěchu. Neboť zákon vyžaduje v uvedené příčině, by byly alespoň dokázány okolnosti, pro které tvrzení zprávy mohlo býti důvodně pokládáno za pravdivé. Zaujímá tak stanovisko objektivní, podle něhož nestačí subjektivní bezelstnost obžalovaného, nýbrž uváděné jím podklady pro tvrzení zprávy musí obstáti také před činnosti posuzující objektivně otázku, zda to, co vyšlo na jevo na skutečnostech, odůvodňovalo při svědomitém, nikoliv lehkovážném zkoumání, hledícím spolu k povaze zdrojů, z nichž zpráva čerpána, závěr vyslovený pak obsahem zprávy. Na tuto otázku soud kmetský odpověděl záporně. Pokud stížnost tvrdí a chce dovoditi opak, brojí jen nepřípustně proti skutkovému zjištění nalézacího soudu, jež není stiženo vytýkanou mu neúplností, poněvadž kmetský soud uvádí všechna svědectví, kterých se stěžovatel dovolává. Pokud stížnost tvrdí, že obžalovaný měl ve výpovědích svědků K-a, H-a, Z-a, N-a a S-ého opodstatněné důvody pokládati obsah zprávy za pravdivý, dlužno ji poukázati na to, co již bylo řečeno, že totiž bezelstnost obžalovaného nestačí pro onu náležitost beztrestnosti. Ostatně jest i tu kmetský soud v právu, vytýkaje obžalovanému za nedbalost proto, že se neinformoval u pramene o pravdivosti pověstí, z nichž čerpal. Neboť již tito svědci nebyli podle spisů svědky toho, že soukromý obžalobce obdržel od firmy T. a syn 10000 Kč pro dělnictvo, ba ani nějakého výroku Dr. M-e o takové skutečnosti, nýbrž jen svědky toho, že N. jim vyprávěl o takovém výroku Dr. M-e. A ani o těchto svědcích nevyšlo na jevo a není ani stížností uplatňováno, že byli přímými informátory obžalovaného, jenž přece podle svého tvrzení uveřejnil článek jemu zaslaný, jak ukázáno, jest zmateční stížnost obžalovaného ve všech směrech bezdůvodná, pročež ji bylo zavrhnouti.
II. Naproti tomu je odůvodněna zmateční stížnost soukromého obžalobce, opíraná o důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a 10 § 281 tr. ř., správně jen o druhý z těchto důvodů. Rozsudek shledav v pozastavené zprávě objektivně skutkovou podstatu přečinu proti bezpečnosti cti podle §§ 487, 493 tr. zák. a § 1 zák. čís. 124/24 sb. z. a n., zjistiv, že si obžalovaný musil býti vědom, že se článek, jehož obsah znal, urážlivě dotýká cti soukromého obžalobce, a zjistiv dále, že obžalovaný dal jako zodpovědný redaktor pozastavený článek do tisku a uveřejnil jej ve dvou časopisech, přece má za to, že »pokud se týče stránky subjektivní«, nelze obžalovanému přičítati přečin podle § 487, 493 tr. zák. a § 1 uvedené novely, ježto nebylo nijak prokázáno, že obžalovaný je původcem závadného článku ve smyslu § 1 uv. nov., a spatřuje v jednání obžalovaného pouze přestupek zanedbání povinné péče podle § 6 uv. zák. Zavinění opodstatňující použití právě uvedené stati zákona shledává rozsudek v tom, že obžalovaný dal jako zodpovědný redaktor do tisku a uveřejnil ve dvou časopisech článek, jehož obsah znal a tedy musil si býti vědom, že se urážlivě dotýká cti soukromého obžalobce, zanedbav při tom pozornost, při jejímž povinném užití nebyla by urážlivá zpráva pojata do tisku. Zanedbání to vidí rozsudek v tom, že se obžalovaný opomenul informovati před uveřejněním článku obsahujícího tak závažně obvinění soukromého obžalobce o pravdivosti jeho obsahu u Samého pramene. Toto právní pojetí případu jest mylné. Neboť podle § 6 uv. zák. zodpovídá redaktor — tvoří-li obsah periodického tiskopisu skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu uvedeného v § 1 — za přestupek tehdy, když mu nelze trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu přičítati podle ustanovení trestních zákonů, zanedbal-li však pozornost, při jejímž povinném užití nebyla by zpráva bývala pojata do tiskopisu. Podle ustanovení trestních zákonů přičítá se však trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu in objecto osobám uvedeným v §§ 7 a 10 (239) tr. zák., mezi nimiž je co do periodických tiskopisů uveden právě též zodpovědný redaktor, a toto ustanovení je § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. zachováno výslovně v platnosti. Že obžalovaný nebyl původcem pozastaveného článku, je tedy beze všeho významu, když byl zodpovědným redaktorem, ba právě z druhého odst. § 1 je patrno, že, i když je původce znám a může býti stihán a postaven před tuzemský soud, lze stihati zodpovědného redaktora. Opačný názor, hájený v odpovědi obžalovaného na zmateční stížnost soukromého obžalobce poukazem na úvod a výklad § 1 v důvodové zprávě ústavně právního výboru o tiskové novele, nejen nemá opory v naznačeném dokladu, nýbrž naopak se mu příčí; pravíť se ve zprávě ústavněprávního výboru senátu národního shromáždění tisk 1884 (str. 4): Zúžení kruhu dosud zodpovědných osob obsahuje dále § 1 odst. druhý, neboť tam se obmezuje zodpovědnost na zodpovědného redaktora, je-li původce znám. A zpráva výboru ústavně-právního poslanecké sněmovny (tisk 4569) praví na str. 17, že důvod omezujícího ustanovení druhého odst. § 1 je spatřovati ve skutečnosti, že uražený nemá zájmu na potrestání osob, jejichž činnost je přece jen vzdálena oproti činnosti původce, návodce a zodpovědného redaktora. Ustanovení § 1 odst. druhý uv. nov. pak naprosto nemá toho významu, jejž snad z něho vyvozuje kmetský soud, že by zodpovědný redaktor nemohl býti stihán, není-li znám a ihned stihatelný původce. Ustanovením tím se jen pro případ známosti a stihatelnosti původce zužuje široký obor osob podle § 7 a 10 trestního zákona stihatelných, nic se však nemění — při tiskopisech periodických — na principální trestní zodpovědnosti zodpovědného redaktora, na jehož místo při tiskopisech neperiodických nastupuje podle § 24 nakladatel (vydavatel) a není-li znám, zodpovědný správce tiskárny. Trestní zodpovědnost zodpovědného redaktora za zločin nebo přečin spáchaný obsahem periodického tiskopisu ovšem není založena o sobě skutečností jeho zodpovědného redaktorství, nýbrž — jak patrno z § 10 tr. zák. — tím, že zodpovědný redaktor odevzdal dílo, jež se má rozmnožiti, do tisku. Neboť tím učinil zodpovědný redaktor to, co podle jednotlivých zákazů trestního zákona (§§ 487, 488, 489, 491, 492 tr. zák.) znamená (za ostatních náležitostí té které skutkové podstaty) přestoupení trestního zákazu a tedy pachatelství deliktu; byl zejména »obviňovatelem« podle úvodních slov § 490 tr. zák. a »vykonal urážku«, jak se vyjadřuje § 493 tr. zák. Po stránce subjektivní jest pak zodpovědnému redaktorovi takto vymezený čin přičitatelný za delikt ztělesněný obsahem tiskopisu, byl-li si zodpovědný redaktor vědom urážlivosti zprávy. Podle toho nelze podle ustanovení trestních zákonů přičítati zodpovědnému redaktorovi čin spáchaný obsahem tiskopisu za zločin nebo přečin ve smyslu § 1 uv. zák. jen tehda, když dílo, jež mělo býti rozmnoženo, nedal do tisku, takže bylo uveřejněno bez jeho spolupůsobení, nebo sice do tisku je dal, avšak učinil tak neznaje jeho obsahu, nebo neuvědomiv si jeho urážlivého rázu. Stalo-li se tak z přičitatelné nedbalosti, ze zanedbání pozornosti, při jejíž povinném použití nebyla by zpráva bývala pojata do časopisu, zodpovídá redaktor za přestupek podle § 6 uv. zák. V souzeném případě, kde jest zjištěno, že obžalovaný zodpovědný redaktor jako takový článek četl a, jsa si vědom urážlivosti jeho obsahu, dal jej do tisku, není tedy místa pro použitelnost § 6, poněvadž nejen lze, avšak po zákonu je nutno přičítati mu po objektivní i subjektivní stránce trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu, a to za přečin podle § 487 a 493 tr. zák. Podle těchto vývodů jest odsouzení obžalovaného pro přestupek § 6 právně pochybeno. Bylo proto zmateční stížnosti soukromého obžalobce vyhověti a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 3177. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 375-380.