Čís. 9018

Zavázala-li se manželka pečovati o výchovu a výživu dítěte za to, že manžel bude přispívali na výživu její a dítěte, nabylo dítě přímo proti matce nároku na plnění toho, co si dal otec v jeho prospěch od matky slíbiti. Pokud jest matka podle své osobní mohoucnosti s to, by dosáhla této své smluvní povinnosti, není dítě oprávněno, domáhati se na otci příspěvku na výživu a výchovu.
(Rozh. ze dne 8. června 1929, Rv I 1742/28) Při rozluce manželství zavázala se matka pečovati o výživu a výchovu synovu, začež se otec (manžel) zavázal přispívati k uhražení nákladu spojeného s výživou její i synovou měsíčně 150 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se nezletilý syn na otci placení dalšího měsíčního výživného. Oba nižší soudy vyhověly částečně žalobě.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Podle notářského spisu sjednali žalobcovi rodiče o jeho výživě a výchově smlouvu, jíž se jeho matka zavázala, »povždy jen sama o jeho všechnu potřebnou výživu a výchovu, počítaje v to i přiměřené vzdělání jeho až do způsobilosti dítěte toho k samostatné výživě se bedlivě starati«, kdežto žalovaný se zavázal, »své manželce na uhražení nákladu spojeného s její výživou vlastní i s výživou a výchovou, čítaje v to i potřebné vzdělání, nezletilého dítěte Jiřího J-a 150 Kč měsíčně«. Smlouvou tou nabyl žalobce přímo proti matce podle § 881 druhý odstavec obč. zák. žalovatelný nárok na plnění toho, co si žalovaný v jeho prospěch od ní dal slíbiti. Nárok ten jest tudíž jměním žalobcovým a podle § 150 obč. zák. sluší z jeho příjmů, pokud postačují, zapravovati náklady na žalobcovu výchovu. Nijak na tom nesejde, jak se částka, již žalovaný žalobcově matce platí, rozvrhuje mezi ní a mezi žalobcem. Povinnost žalobcovy matky se tím nijak nemění, vždy zůstává povinna plniti, k čemu se smluvně zavázala, »povždy jen sama o jeho všechnu potřebnou výživu a výchovu, počítaje v to i přiměřené vzdělání jeho, až do způsobilosti dítěte toho k samostatné výživě se bedlivě starati«. Pokud žalobcova matka podle své osobní mohoucnosti jest s to, by dostála této své smluvní povinnosti, jíž žalovaný zabezpečil žalobci slušnou výživu a výchovu, nemůže se nedostávati žalobci zákonné (§ 139 obč. zák.) výživy a výchovy a není žalobce oprávněn, se jí domáhati po druhé také ještě na svém otci. Otázkou tou o osobní a majetkové mohoucnosti žalobcovy matky k smluvnímu plnění se nižší soudy neobíraly pro svůj mylný názor, že povinnost žalovaného k zvýšení výživného a jeho míru sluší posuzovati podle toho, co žalovaný poskytuje manželce (žalobcově matce) jako své vzájemné plnění za povinnosti jí převzaté. Dovolací soud sám ji toho času rozřešiti nemůže, protože ve spisech neshledává pro její rozřešení skutkového základu, jenž je mezi stranami sporný. Nezbývalo proto než oba rozsudky pro mylné právní posouzení věci a pro podstatnou z něho prýštící vadnost řízení (§§ 496 čís. 3, 503 čís. 2 a 4, 510 c. ř. s.) zrušiti a věc, ježto bude o ní třeba jednati již u soudu prvé stolice, do této vrátiti.

Citace:

č. 9018. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 785-786.