Čís. 16372.

K opětnému spojení (§ 110 obč. zák.) manželů rozvedených od stolu a lože není potřebí dalších jejich tělesných (pohlavních) styků, nýbrž stačí každý jejich projev vůle, z něhož lze jasně seznati, že chtějí opětným návratem k trvalému rodinnému soužití, vyhovujícímu účelům manželství (§§ 44, 89 obč. zák.) a předpisům §§ 90 až 92 obč. zák., trvale obnoviti manželské společenství dřívějším soudním rozvodem rozvázané, a že takovýto návrat k trvalému, pospolitému rodinnému soužití uskuteční.
Vadnost řízení (§ 503 čís. 2 obč. zák.), jestliže se odvolací soud řádně nevypořádal s odvolacím důvodem nesprávného ocenění průvodů a odbyl jej toliko tím, že jde o neodůvodněné brojení proti přesvědčení nabytému soudem prvé stolice. Odporuje li se odvolacím důvodem nesprávnému ocenění průvodu správnosti skutkových zjištění soudu prvé stolice, musí odvolací soud podrobiti správnost tohoto ocenění svému vlastnímu zásadou § 272 c. ř. s. (§ 463 c. ř. s.) ovládanému přezkumu a hodnocení.
(Rozh. ze dne 7. října 1937, Rv I 1382/37.)
Srov. rozh. č. 7622, 10455, 11383, 13943 Sb. n. s.
Žalobu, jíž se žalobkyně domáhá na žalovaném manželu placení výživného 200 Kč měsíčně, nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud uložil soudu prvé stolice, aby o věci dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobkyně opřela žalobní nárok na placeni výživného podle § 91 obč. zák. po případě podle dvor. dekr. ze dne 4. května 1841, č. 531 Sb. z. s. o to, že po rozvodu jejího manželství, k němuž došlo rozsudkem pro zmeškání ze dne 5. srpna 1935, č. j. Ckla 44/35-2, z její výhradně viny, obnovila se žalovaným manželské společenství tím, že žili pak dále ve společné domácnosti jako manželé, takže byla toho názoru, že manželství dále pokračuje.
Oba nižší soudy zamítly žalobu v podstatě proto, že vycházely, podobně jako žalovaný, — jak jde najevo z vývodů jeho žalobní odpovědi i jeho prohlášení ze dne 19. října 1935, č. j. Nc IV 593/35-4, učiněného v jeho žádosti o rozluku — z názoru, že k dosažení právních účinků obnovení manželského spolužití rozvedených stran a k odčinění následků rozvodu jest potřebí manželské soulože. Při tom odvolací soud zastával i stanovisko, vyslovené v dřívějším rozhodnutí nejvyššího soudu č. 4583 Sb. n. s., že rozvod pozbývá právních účinků toliko oznámením manželů soudu, že se opět spojili.
Shora uvedené stanovisko prvého soudu je zřejmé jednak z toho, že za jediného přímého svědka o obnovení manželství sporných stran po rozvodu, — ač v té příčině bylo vedeno a slyšeno více svědků, — považuje pouze dceru sporných stran Bělu H., jejíž výpovědí se též obírá po výtce jen potud, pokud podle ní mělo dojiti k pohlavním stykům mezi spornými stranami, jednak z dalších vývodů prvého soudu, v nichž dovozuje, že není pravděpodobno, aby žalovaný se žalobkyní po jejím příchodu z nemocnice souložil a tak zmařil jím žádaný a dosažený rozvod, a že i dalšími skutečnostmi jest podporována výpověď žalovaného, že k souloži nedošlo.
Druhý soud sice ve shora uvedeném směru rovněž určitý názor přímo nevyslovil, avšak z důvodů napadeného jeho rozsudku — v nichž schvaluje skutkové zjištění a názor prvého soudu, že k žádnému obnovení manželského společenství stran nedošlo, pokládaje rovněž Bělu H. za jedinou přímou svědkyni tvrzené obnovy manželství — nutno souditi, že vychází v podstatě ze stejného stanoviska jako soud prvý. Také prováděni důkazů o obnovení manželského společenství se dalo téměř výhradně pod zorným úhlem výše uvedeného názoru, že obnova ta jest dokumentována aktem manželské soulože.
Leč názor ten jest mylný. V příčině soudního oznámení manželů o opětném spojení podle § 110 obč. zák. jest uvésti, že řečený předpis — jak bylo podrobné vyloženo v plenárním usnesení č. 7622 Sb. n. s., na jehož bližší odůvodnění se odkazuje (viz též Sb. n. s. č. 4622, 10455, 11383 a 13943), — je předpisem) pouze pořádkovým, žádnou sankcí neozbrojeným, a že již pouhým) návratem' rozvedených manželů k soužití je rozvod odčiněn. V dotčeném plenárními rozhodnutí ‘byl vyložen i význam opětného spojení manželů, znamenajícího vzájemné, činné odpuštění poklesků, jež byly příčinou a důvodem rozvodu, a z toho resultující návrat do manželského společenství, jaké tu bylo před rozvodem. K uskutečnění skutkové povahy opětného spojení ve smyslu § 110 obč. zák. jest tedy třeba návratu k trvalému pospolitému domácímu (rodinnému) soužití, aby tak bylo vyhověno účelu manželství (§§ 89, 44 obč. zák.), který směřuje zejména k životu vedenému v nerozlučném zájmovém společenství, k poskytování si vzájemné pomoci a vykonávání práv a povinností s manželským svazkem spojených (§§ 90 až 92 obč. zák.). Musí jíti o jasně poznatelný, třebas ne výslovný projev vůle manželů, že hodlají trvale obnoviti manželské společenství a soužití soudním rozvodem před tím rozvázané a přerušené. Není tedy k odčinění právních účinků a následků rozvodu nezbytně zapotřebí dalších tělesných styků rozvedených manželů. Ve shora uvedeném směru schází však náležitá skutková zjištění a jejich řádné zhodnocení, že došlo k obnovení manželského společenství sporných stran po rozvodu jejich manželství ve smyslu svrchu dotčených vývodů. S tou otázkou se oba nižší soudy náležitě nevypořádaly. Nebylo zejména náležitě uváženo, projevil-li žalovaný, a jakým způsobem po návratu žalobkyně z nemocnice po vysloveném zatím rozvodu manželství od stolu a lože svoji vůli směřující k trvalé obnově manželského společenství, jaké tu bylo až do rozvodu, jakým způsobem pak obě sporné strany jako manželé žily a o společnou domácnost a hospodaření se staraly, zejména zda žalobce přispíval k úhradě nákladů na vedení společné domácnosti, zda žalobkyně obstarávala domácí práce pro společnou domácnost, vařila a pod., jak se oba manželé i na venek a společensky spolu stýkali a pod.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu též, že řádně nezhodnotil výpovědi svědků Augustina, Růženy a Františka Š-ových. Jaroslava, Františka a Běly H-ových a Marie T. o tvrzené jí trvalé obnově manželského společenství, ač v té příčině v odvolání vytýkala nesprávné ocenění průvodů, a že se zabýval pouze výpovědí svědkyně Běly H. V tom jest dáti dovolatelce za pravdu. Názor odvolacího soudu, že hodnocení důkazů, které odvolatelka napadala, jest jen neodůvodněným brojením proti řádně nabytému a odůvodněnému přesvědčení soudu a jeho poukaz na § 272 c. ř. s. po této stránce jest nesprávný. Odvolací soud si neuvědomuje, že jen dovolání nelze opříti o důvod nesprávného hodnocení důkazů a že jest odvolací soud podle § 498, odst. 1, c. ř. s. vázán toliko zjištěními prvého soudu, nedotčenými uplatňovanými odvolacími soudy pokud nebyla opravena odvolacím soudem samým. Odporuje-li však odvolatel důvodem nesprávného ocenění důkazů správnosti skutkových zjištění prvého soudu, nesmí se odvolací soud vyhnouti přezkoumání správnosti oněch zjištění s poukazem na právo prvého soudu, volně oceňovati výsledky veškerého jednání a provedených důkazů podle § 272 c. ř. s., nýbrž musí podrobiti ocenění prvého soudu svému vlastnímu (rovněž zásadou § 272 c. ř. s. ovládanému) pečlivému průzkumu a hodnocení, ježto se otázka, zda má býti některé tvrzení, jež pokládal prvý soud za dokázané či nedokázané, pokládáno i odvolacím soudem za pravdivé nebo nepravdivé, stala následkem odvolání sporným bodem,, jenž musí býti zkoumán (viz Klein: »Vorlesungen«, str. 44 až 48, Ott: Civilní právo procesní III, str. 61, Hora: Čsl. civilní právo procesní 1924 III, str. 61). Odvolací soud musí tudíž podrobí ti své vlastní úvaze a sám náležitě odůvodniti, zdá a z jakých důvodů pokládá jednotlivé odvolatelem napadené zjištění za správné, či nikoliv. Ježto pro řádné posouzení sporu schází ve shora naznačeném směru potřebná skutková zjištění a vada ta zasahuje i do řízení v prvé stolici, bude nutné zjištění, a bude-li třeba, i řízení v té příčině doplniti. Bylo proto dovolání jako odůvodněnému vyhověti.

Citace:

č. 16372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 309-312.