Čís. 16276.

Domáhá-li se knihovní vlastník nemovitosti na žalovaném státu (finanční správě) výmazu exekučního zástavního práva zapsaného pro daňové nedoplatky z důvodu, že příslušný berní úřad uznal, že zástavní právo bylo na nemovitosti zřízeno neprávem, a že proto (před účinností zák. č. 76/1927 Sb. z. a n.) odepsal daňové nedoplatky jak v berní knížce, tak na daňovém kontě, a že také z té příčiny nepřihlásil je k pozůstalosti po zemřelém poplatníkovi, jest na něm, aby prokázal buď výslovné a v závazné formě vydané prohlášení žalovaného státu, že svoluje k výmazu sporného zástavního práva, nebo že odpis daňových nedoplatků byl proveden v předepsané formě, t. j. že byl odpis podle dvor. dekr. z 19. dubna 1799, č. 466 Sb. z. s. a § 4 výnosu min. fin. z 29. ledna 1850, č. 494 proveden příslušným berním úřadem (po případě berní správou) v mezích úředního oprávnění písemně s úředním razítkem a s podpisy dvou jeho úředníků.
(Rozh. ze dne 2. záři 1937, Rv II 296/37.)
Usnesením okresního soudu ve F. ze dne 29. prosince 1924, č. j. E 4331/24-1, byla Československému státu k vymožení daňových nedoplatků podle výkazu berního úřadu ve F. ze dne 23. prosince 1924 v částce 40.230 Kč povolena proti Karlu K. exekuce vnuceným vkladem práva zástavního na nemovitosti ve vložce č. 7 a na ideální polovici ve vložce č. 391 pozemkové knihy pro katastrální území F. a vklad ten byl dne 30. prosince 1924 vykonán. Žalobkyně, dcera Karla K., který dne 16. srpna 1930 zemřel, zdědila po něm uvedené nemovitosti a tvrdí, že se vklad práva zástavního stal neprávem, ježto šlo o daň výdělkovou a obratovou z provozování kinematografu, jehož licence náležela výhradně synu Karla K. Leonardovi K., a Karel K. byl toliko majitelem domu, v němž se kinematograf provozoval. Žalobkyně tvrdí, že v dubnu 1926 byla z té příčiny Karlu K. v jeho daňové knížce úředníkem berního úřadu ve F. položka 391962 Kč 21 h od celkového daňového nedoplatku odepsána a že k pozůstalostnímu řízení po Karlu K. přihlásil berní úřad na dlužných daních jen 2460 Kč, a domáhá se proto žalobou, aby byl žalovaný stát uznán povinným provésti výmaz onoho práva zástavního. Žalobkyně je si dobře vědoma toho, že nemůže v té věci pořadem práva vytýkati nesprávnost exekučního titulu ani daňový odpis jako skutečnost vzniklou po vydání exekučního titulu a zrušující vymáhaný nárok, neboť to vše náleží před úřady správní, a proto výslovně zdůraznila, že o tyto důvody žalobu neopírá, nýbrž že žalobní důvod tkví v tom, že žalovaný stát uznal, že ono zástavní právo bylo na nemovitostech jejího otce Karla K. vloženo neprávem, a že proto odepsal daňový nedoplatek jak v jeho berní knížce, tak na jeho daňovém kontě a že také k pozůstalostnímu řízení přihlásil toliko daňový nedoplatek v částce 2460 Kč. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Aby mohlo býti žalobě vyhověno, musilo by zde býti výslovné a v závazné formě vydané prohlášení žalovaného, že svoluje k výmazu sporného zástavního práva. Takové prohlášení však zde není a shora dotčený odpis v berní knížce Karla K. je toliko skutečností, kterou by žalobkyně mohla uplatňovati podle § 35, odst. 2, ex. ř. u správního úřadu, od kterého vyšel exekuční titul. Tím méně lze ovšem přihlížeti k tomu, že berní úřad k pozůstalostnímu: řízení po Karlu K. přihlásil na dlužných daních toliko 2460 Kč, neboť v té příčině by šlo jen o čin konkludentní a předpis § 863 obč. zák. neplatí pro styk s úřady (rozh. č. 9883 a 10097 Sb. n. s.). Odvolací soud uvedl, že z ustanovení §§ 276 a násl. zákona o přímých daních č. 76/1927 a prováděcího nařízení č. 175/1927 Sb. z. a n. jde najevo, že k »odpisu« dlužných daní je potřebí výměru příslušného finančního úřadu. Žalobkyně téměř celé dovolání založila na výtce, že v době onoho odpisu, t. j. v dubnu 1926, tyto zákony nebyly ještě v platnosti, nýbrž zákon č. 220/1896 ř. z., podle něhož prý k odpisu daní nebylo třeba nějakého písemného výměru příslušného finančního úřadu a který ostatně ani nelze aplikovati na souzený případ, ježto neobsahuje obdobné ustanovení jako jest § 276 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. Avšak každý právní projev nebo výrok úřadu musí býti učiněn výslovně a písemně ve formě jeho jednacím řádem předepsané (rozh. č. 9883 a 10097 Sb. n. s.). Musel by tedy onen odpis býti proveden ve formě předepsané dvorským dekretem z 19. dubna 1799, č. 466 Sb. z. s., a ustanovením § 4 výnosu ministerstva financí z 29. ledna 1850, č. 494, tedy berním úřadem po případě berní správou ve F. v mezích jeho úředních oprávnění písemně s úředním razítkem a s podpisy dvou jeho úředníků. To se v souzeném případě nestalo, a berní knížka, v níž onen odpis je proveden, není vůbec opatřena úředním razítkem, ani podpisy dvou úředníků berního úřadu ve F. Nebylo proto ani třeba zabývati se otázkou, zdali úředník, který onen podpis provedl, byl k tomu oprávněn čili nic, a rovněž nebylo třeba prováděti důkazy o tom, že daň, o kterou tu jde, byla Karlu K, předepsána neprávem, ježto Karel K. nebyl tehdy majitelem kina.

Citace:

č. 16276. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 126-128.