Čís. 16336.

I. Zrušení společenstva »Deutsche Landbank, registrierte Genossenschat mít beschränkter Haftung« v Děčíně a jeho vstup do likvidace podle § 1 vlád. nař. č. 162/1937 Sb. z. a n., nastalé za dovolacího řízení, nemají vlivu na spor, je-li společenstvo zastoupeno advokátem, jemuž dalo plnou moc před zrušením.
II. Pohledávka z titulu náhrady škody namítaná žalovaným k započtení a vyvozovaná z nesplnění slibu o poskytnutí úvěru a z nesplnění dalších přípovědi není v právní souvislosti s žalobcovým nárokem na vrácení poskytnuté zápůjčky.
(Rozh. ze dne 29. září 1937, Rv I 1200/36.)
K I. srv. rozh. č. 16138 Sb. n. s.
Proti žalobě, jíž se žalující strana Deutsche Landbank, registrierte Genossenschaft mit beschränkter Haftung v Děčíně, pobočka v B., domáhá odsouzení žalovaného k zaplacení 330000 Kč z úvěru, který mu žalobkyně poskytla, namítl žalovaný k započtení vzájemnou pohledávku z důvodu náhrady škody vzešlé mu tím, že žalobkyně nedodržela ujednání obsažené v smlouvě o poskytování úvěru, zejména že nesplnila slib, že mu (poskytne úvěr do 1000000 Kč, odmítala eskomptovati směnky, které žalovaný obdržel od svých zákazníků a vypláceti došlé zboží, dále že nesplnila slib financovati koupi domu ve Vídni, že nedodržela podmínek ujednaných o financování obchodů žalovaného v zahraničí, konečně že pohnula žalovaného k uzavření vysoké životní pojistky, zavázavši se zaplatiti prémie za první tří roky, ale neučinila tak, a že nedodržela smlouvu ze dne 11. srpna 1931, podle níž měl žalovaný prodati pro žalobkyni ve Vídni nakoupené persiánové kůže. Soud prvé stolice uznal částečným rozsudkem podle žaloby. Odvolací soud potvrdil napadený částečný rozsudek. Po podání dovolání bylo žalující společenstvo vládním nařízením č. 162/1937 Sb. z. a n. zrušeno a nařízena jeho likvidace.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nutno předeslati, že zrušení žalujícího společenstva a jeho vstup do likvidace podle § 1 vlád. nař. ze dne 30. června 1937, č. 162 Sb. z. a n., jež se staly teprve za dovolacího řízení, nemají vlivu na souzený spor, ježto žalující společenstvo je zastoupeno advokátem, jemuž již dne 14. června 1933 dalo procesní plnou moc. Zánik procesní strany nebo její procesní způsobilosti za sporu má podle §§ 155, 158 c. ř. s. v zápětí přerušení řízení jen tenkráte, když strana není v advokátském sporu zastoupena advokátem. Procesní plná moc není zánikem právnické osoby dotčena, nýbrž platí tu obdoba § 35 c. ř. s. Úmyslem zákona jest, aby byl odpůrce právnické osoby chráněn ve svých právech a aby bylo zajištěno pokračování sporu (rozh. č. 16138 Sb. n. s.).
Ve věci samé jest se především obírati dovolatelovou námitkou, že neměl býti vynesen částečný rozsudek o žalobním nároku, nýbrž jediný rozsudek konečný jak o žalobním nároku, tak i o vzájemných pohledávkách namítaných k započtení, ježto prý všechny tyto nároky jsou v téže právní spojitosti. Dovolateli však nelze dáti za pravdu. Předpis § 391, odst. 3, c. ř. s. klade důraz pouze na právní spojitost uvedených tam nároků, t, j. na jejich právní závislost a podmíněnost v tom směru, že buď žalobní pohledávka a vzájemná pohledávka započtením namítaná mají týž právní důvod, anebo že oba nároky jsou podmíněny jiným způsobem, na př. smlouvou nebo předpisem zákona, při čemž zákonný předpis § 391 c. ř. s. sleduje účel, aby bylo částečným rozsudkem odděleně rozhodnuto o obou nárocích jen tehdy, když s právního stanoviska takové dílčí rozřešení sporu je možné, když mu právní spojitost, vzájemná právní podmíněnost nebrání. Nestačilo by proto samo ani to, kdyby oba nároky měly svůj původ v jedné a téže smlouvě, ježto i jedna smlouva může vésti k různým právním poměrům s různými skutkovými podklady. Ale v souzeném případě je žalobní pohledávka vyvozována ze smlouvy ze dne 30. dubna 1927, kterou žalobkyně — jak zjištěno — splnila, kdežto vzájemné pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody mají svůj právní původ v nedodržení závazné prý nabídky žalobkyně, učiněné na podzim 1927, a v nesplnění dalších přípovědí. Právní souvislost této druhé nabídky a dalších přípovědí se smlouvou ze dne 30. dubna 1927 nebyla ani tvrzena, ani zjištěna. Je proto souhlasiti s názorem nižších stolic, že nároky žalovaného na náhradu škody započteními namítané nejsou se žalobním nárokem na zaplacení poskytnutého úvěru (zápůjčky) v právní spojitosti, předpokládané podle § 391, posl. odst., c. ř. s.

Citace:

č. 16336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 248-250.