Čís. 16367.

Též podle exekučních titulů, vydaných proti veřejné obchodní společnosti, nezapsané do obchodního rejstříku, lze vésti exekuci přímo proti jejím veřejným společníkům.
V takovémto případě musí však vymáhající věřitel, nevychází-li to najevo již z exekučního titulu samého, dokázati veřejnou listinou, přiloženou k exekučnímu návrhu, jednak že exekuční titul byl skutečně vydán proti veřejné obchodní společnosti ve smyslu čl. 85 a násl. obch. zák., t. j. že dotčená společnost platí výdělkovou daň uvedenou v § 1, odst. 1, zák. č. 183/1928 Sb. z. a n. (resp. že před účinností dotčeného zákona platila daň uvedenou v § 7 uvoz. zák. k obch. zák. nebo v čl. 1. zák. č. 260/1921 Sb. z. a n., nebo by k placení řečené daně byla povinna, kdyby nebyla od ní osvobozena), jednak že ten, proti němuž má býti exekuce vedena, náleží v době povolení exekuce k nezapsané veřejné obchodní společnosti jako společník osobně ručící.
(Rozh. ze dne 7. října 1937, R I 1162/37.)
Srv. rozh. č. 3383 Sb. n. s.
Vymáhající věřitelka navrhla, aby ji byla podle rozsudku ze dne 25. října 1933, C IV 973/33, vydaného proti firmě E. Friedl a spol. v P., povolena k vymožení vykonatelné pohledávky exekuce proti Else F. jako veřejné společnici uvedené neprotokolované firmy. Soud prvé stolice vyhověl návrhu. Rekursní soud zamítl exekuční návrh. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ustanovení § 9 ex. ř., podle něhož posuzoval věc rekursní soud, má podle svého doslovu na mysli případy, v nichž jde o vedení exekuce ve prospěch právního nástupce nebo proti právnímu nástupci osoby, která je podle exekučního titulu oprávněna nebo povinna. V souzeném případě jde však podle exekučního návrhu o to, zda je právně možné povoliti exekuci proti společníku veřejné obchodní společnosti na základě rozsudku vydaného proti společnosti. Pro takovýto případ stanoví § 11, odst. 1, ex. ř., že podle exekučního titulu dobytého proti veřejné obchodní společnosti může bytí povolena exekuce přímo na jmění jednotlivých osobně ručících společníků, prokáže-li se předloženým výpisem z obchodního rejstříku, že ten, proti němuž má býti vedena exekuce, toho času ještě náleží ke společnosti jako společník osobně ručící. Dotčený předpis ovšem předpokládá, že jde o obchodní společnost zapsanou v obchodním rejstříku (srv. rozh. č. 3383 Sb. n. s.). Případ, že veřejná obchodní společnost nebyla proti předpisu čl. 86 obch. zák. přihlášena k zápisu v obchodním rejstříku, není v § 11 ex. ř. upraven. Z toho však nelze dovozovati, že rozsudky vydané proti nezapsaným veřejným obchodním společnostem nemohou býti vykonány přímo proti společníkům. To by znamenalo neodůvodněnou výhodu pro takové protiprávně jednající obchodní společnosti. V takovém případě, kde nelze podati důkaz, že ten, proti němuž má býti vedena exekuce, ještě náleží k veřejné obchodní společnosti jako osobně ručící společník, výpisem z obchodního rejstříku, musil by vymáhající věřitel tuto skutečnost dokázati jinou veřejnou listinou. To vše platí arci jen za předpokladu, že exekuční titul směřuje skutečně proti veřejné obchodní společnosti ve smyslu čl. 85 a násl. obch. zák., a tuto okolnost, nevychází-li najevo z exekučního titulu, musí vymáhající věřitel především dokázati veřejnou listinou, přiloženou k exekučnímu návrhu. K vzniku veřejné obchodní společnosti se arci nevyžaduje ani písemného sepsání společenské smlouvy nebo jiných formálností (čl. 85, odst. 2, obch. zák.), ani zápisu do obchodního rejstříku. Veřejnou obchodní společností je však jen takové sdružení dvou nebo více osob k provozu obchodní živnosti pod společným jménem, na něž se vztahují předpisy o firmách, obchodních knihách a prokuře, tedy jen taková sdružení, jež platí výdělkovou daň uvedenou v § 1, odst. 1, žák. ze dne 13. října 1928, č. 183 Sb. z. a n. (srv. odstavec druhý řečeného předpisu), anebo že před platností právě dotčeného zákona platila daň uvedenou v § 7 uvoz. zák. k obch. zák., nebo v čl. I zák. ze dne 30. června 1921, č. 260 Sb. z. a n., nebo by k placení této daně byla povinna, kdyby nebyla od ní osvobozena. Tato náležitost je nutnou podmínkou vzniku a právní jsoucnosti veřejné obchodní společnosti (srv. rozh. č. 1440, 2639, 6203, 8677 Sb. n. s.). Tvrdila-li tedy vymáhající věřitelka v exekučním návrhu, že exekuční titul, t. j. rozsudek pro zmeškání ze dne 25. října 1933, č. C IV 973/33-1, vydaný proti »firmě E. F. a spol.«, směřuje proti neprotokolované veřejné obchodní společnosti a že Elsa F., proti níž jest nyní na základě onoho rozsudku navrženo povolení exekuce, jest veřejnou společnicí řečené veřejné obchodní společnosti, ručící podle čl. 112 obch. zák. za všechny závazky společnosti, bylo na ní, aby veřejnou listinou, připojenou k exekučnímu návrhu, především dokázala dotčenou náležitost § 1, odst. 1, zák. č. 183/1928 Sb. z. a n., anebo § 7 uvoz. zák. k obch. zák., neboť jen tak by byl podán důkaz, že shora uvedený rozsudek pro zmeškání byl skutečně vydán proti veřejné obchodní společnosti ve smyslu čl. 85 a násl. obch. zák. a nikoli snad jen proti pouhému sdružení k společnému provozu obchodů ve smyslu čl. 266 obch. zák., nebo proti společnosti podle občanského zákona, která nemůže vůbec vystupovati pod společnou firmou. Ježto vymáhající věřitelka dotčenou náležitost, jež z exekučního titulu není zřejmá, nedokázala, nelze ani podle obdoby § 11 ex. ř., povoliti na základě onoho rozsudku pro zmeškání exekuci přímo na jmění Elsy F. jako domnělé, osobně ručící společnici veřejné obchodní společnosti.
K vývodům dovolacího rekursu se ještě podotýká, že z exekučního titulu, který je základem exekučního návrhu, nevychází nijak najevo, že Elsa F. jednala sama s vymáhající věřitelkou pod pláštíkem »firmy E. F. a spol.« a že zejména uzavřela s vymáhající věřitelkou smlouvu o dodání zboží, o jehož zaplacení byla žalována jmenovaná firma. To neplyne ani ze spisů okresního soudu v T.-Š. zn. sp. C IV 93/34, jichž se v té příčině vymáhající věřitelka dovolává, neboť v dotčeném sporu Elsa F. jako spolužalovaná výslovně popřela, že by byla u vymáhající věřitelky někdy objednala nebo od ní převzala nějaké zboží. Nemůže tedy býti ani řeči o tom, že tu jde vpravdě a v podstatě o exekuční titul, vydaný pod firmou E. F. a spol., proti Else F., a že se tudíž závazek uložený v exekučním titulu řečené firmě vztahoval hned od počátku na Elsu F. Neprávem se tudíž stěžovatelka dovolává rozh. č. 3383 Sb. n. s., jež se týkalo případu, v němž vycházelo z exekučního titulu s dostatečnou určitostí najevo, že povinný označený v exekučním titulu je totožný s osobou, proti níž se vede exekuce. Rekursní soud tudíž nepochybil, zamítl-li exekuční návrh, třebaže nelze souhlasiti s odůvodněním jeho usnesení.

Citace:

č. 16367. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 302-304.