Čís. 16584.

Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) předpokládá, že zůstavitel sám ustanovil svěřenského nástupce (substitutu) (§ 564 obč. zák.). Jestliže tak zůstavitel neučinil, nýbrž ponechal určení nástupce výroku třetí osoby (dědice), třebas blíže určil kruh osob, z nichž má býti nástupce vybrán, a stanovil jeho vlastnosti, nedošlo ke zřízení svěřenského nástupnictví.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1937, R I 954/37).
Pozůstalostní soud odevzdací listinou ze dne 19. května 1937 odevzdal pozůstalostní jmění v ceně 2044218 Kč 45 h, jež zanechal zůstavitel Josef L., statkář v J., zemřelý dne 2. listopadu 1935, a to podle posledního pořízení ze dne 5. prosince 1934 a dodatku k němu z 2 listopadu 1935 zůstavitelově dceři nezl. Marii L. jako universální dědičce mimo jiné s tím, že a) kdyby dědička nezl. Marie L. zemřela bez potomka, bude děditi jmění jsoucí v době jejího úmrtí v jejím majetku z pozůstalosti po zemřelém Josefu L. (fideicomissum eius quod supererit) Marie L. st. s omezením dle obsahu testamentu zemřelého Josefa L.; b) že kdyby po úmrtí Marie L. ml. bez potomka Marie L. st. již nežila neb dědictví nenabyla, že jest dědicem jmění, které zbude z pozůstalosti Josefa L. v době úmrtí v majetku Marie L. ml., některý z mužských potomků Jaroslava V. nebo Boženy H., kterého dědička určí. Rekursní soud na rekurs zůstavitelových dcer Jaroslavy V., Boženy H., zůstavitelova vnuka nezl. Vladimíra H. a Rudolfa V. jako opatrovníka nenarozeného potomstva Jaroslavy V. uložil soudu prvé stolice, aby dále jednal. Důvody: Poslední vůlí, o niž jde, ustanovil zůstavitel universální dědičku nezletilou dceru Marii L. V téže poslední vůli nařizuje zůstavitel, aby veškerý majetek byl knihovně připsán uvedené dceři Marii L.; kdyby pak ona sama zemřela bez potomka, že bude děditi celý majetek zůstavitelova manželka Marie L., která nesmí majetek ani zciziti, ani zadlužiti, na její vůli bude záležeti, zda se rozhodne sama ke knihovnímu ujmutí pozůstalostního majetku, či zda přímo dá připsat celý tento majetek na některého syna své dcery z prvého manželství Boženy aneb Jaroslavy; dále se praví »Má manželka Marie i dcera M. mají právo rozhodnouti předem, třeba za svého života o nástupci na tento majetek, když dcera by byla bezdětná, musí to bytí potomek dcer z prvého manželství«. Z toho vyplývá, že za universální dědičku jest ustanovena především nezletilá dcera: zemře-li ona bez potomků, nastoupí dědička vdova Marie L.; bezdětná dcera a po její smrti vdova mají přenechati celý pozůstalostní majetek některému synu z dcery vzešlé z prvého manželství, a to učiniti mohou již za svého života. Těmito nařízeními zřídil zůstavitel svěřenské nástupnictví (§ 608 obč. zák.), a to věcí movitých i nemovitých, zamýšleje ve své poslední vůli udržeti majetek v celku (§ 609 obč. zák.). Měl tudíž pozůstalostní soud podle § 75 nesp. pat. zpraviti jako dědice nezletilou dceru Marii L., zastoupenou opatrovníkem, dále vdovu, opatrovníka zřízeného pro potomstvo nenarozené a otcovské opatrovníky potomstva mužského již narozeného, které pochází z dcer z prvého manželství; měl je přibrati k projednání pozůstalosti i k jednotlivým úkonům pozůstalostního řízení; to se však nestalo; pozůstalost si projednaly nezletilá dcera zastoupená opatrovníkem a vdova; odevzdací listina neodpovídá vůli zůstavitele vyjádřené v poslední písemné vůli; substituční kurátor pro náhradní dědice dosud nenarozené nebyl zřízen (srov. rozh. č. 8161 Sb. n. s.), v pozůstalostním řízení nebylo zjištěno, zda tu jsou, a kteří mužští potomci z dcer z prvého manželství; konečně mělo býti v odevzdací listině učiněno opatření, aby byl substituční závazek vyznačen v pozemkové knize a poněvadž do pozůstalosti náleží nemovitosti, musí se tento závazek uložiti podle § 158 nesp. pat. Stěžovatelé vytýkají právem uvedené vady, k nimž má pozůstalostní soud přihlížeti z úřadu (srov. Ehrenzweig, svazek II., str. 392); dotčeným vadným jednáním by poslední vůle nebyla splněna a náhradním dědicům by to bylo na újmu. V zápise o projednání dotčené pozůstalosti ze dne 10. března 1937 je sice uvedeno, že nejde o pravou právně závaznou substituci, nýbrž že zůstavitel vyslovil jen přání, aby dědička zachovala zděděný majetek v držbě rodu, avšak takovýto výklad neodpovídá poslední vůli, neboť nejde o nezávazné přání, o nejasné přání (srov. rozh. č. 12113 Sb. n. s.), nýbrž o jasnou fideikomisární substituci. Dále se v tomto protokolu uvádí, že po nezletilé Marii L. ml. má děditi Marie L. st., že v dalším případě, kdyby Marie L. st. nežila, má děditi některý mužský potomek z dcery v prvého manželství. Tím se uznává, že jde o fideikomisární substituci, ovšem co do celého jmění zůstavitelova, a tato substituce se má vložiti do pozemkové knihy. Nejde tu o fideicomissum eius quod supererit (rozh. č. 5756, 7368 Sb. n. s.).
Nejvyšší soud k rekursu dědičky nezl. Marie L. obnovil odevzdací listinu pozůstalostního soudu.
Důvody:
Jde o to, zda poslední pořízení Josefa L. obsahuje také fideikomisární substituci ve prospěch některého syna jedné ze dvou dcer zůstavitelových z prvního manželství. Zkoumati, zda poslední pořízení obsahuje takové nařízení zůstavitelovo, které jest vykládati jako substituci fideikomisární (svěřenské nástupnictví), ve prospěch vpředu uvedeného potomka, náleželo pozůstalostnímu soudu především potud, pokud mu § 75 nesp. pat. ukládá povinnost, aby domnělé dědice zpravil o dědickém nápadu, a pokud mu § 77, č. 3 nesp. pat. ukládá, aby ustanovil opatrovníka k projednání pozůstalosti potomstvu dosud nenarozenému, ale povolanému svěřenským nástupnictvím k dědictví (viz i dvor. dekret ze dne 29. května 1845, č. 888 Sb. z. s.).
Maje řešiti tuto otázku, musel se pozůstalostní soud vypořádati s příslušnými nařízeními poslední vůle zůstavitele Josefa L., jež zní doslovně takto:
»Kdyby má dcera zemřela bez potomka, bude děditi celý majetek má paní Marie L., která však nesmí majetek ten zadlužiti ani zciziti, ale zvelebovati, na její vůli však bude záležeti, jestliže se rozhodne sama k ujmutí knihovnímu do vlastnictví aneb přímo nechá připsati celý tento majetek na některého syna mé dcery z prvého manželství, Boženy nebo Jaroslavy.
Má manželka Marie i dcera Marie mají právo rozhodnouti předem, třeba za svého života o nástupci na tento majetek, když dcera by byla bezdětná. Musí to býti však potomek mých dcer z prvého manželství, který bude zdráv, schopen vésti hospodářství a podnik odborně a musí býti hosp. odb. vzdělán, charakter spořivý s určitou delší praxí na některém z předních velkostatků.
Bude-li jen koželuh, bude majetek ten předem pohřben.
Z dědických veškerých práv je vyjmuto veškeré příbuzenstvo se strany mé paní nyní v Maďarsku žijící, nemají žádný nárok děditi po mé paní a dceři.
Samozřejmě nárok uplatňovati na majetek jakýkoliv za života mé dcery Marie a mé paní, děti z prvého manželství neb jich potomků nemohou, právo k tomu nedávám i je-li Marie bezdětná.
Opakuji: Zemře-li dcera Marie a zanechá-li potomka, bude po její smrti děditi veškerý tento majetek.«
Uváží-li se nyní, že podstata fideikomisární substituce záleží v tom, že jde vlastně o ustanovení dědice s doložením výminky odkládací nebo lhůty počínací, plyne z § 564 obč. zák., že zůstavitel musí sám ustanoviti dědiče a že nesmí jeho jmenování přenechali výroku třetí osoby, že zůstavitel nemůže určení substituta přenechati institutovi (Gl. U. 4334, 9649, Komentář Rouček-Sedláček u § 608 obč. zák., str. 175 a Komentář Klangův k § 608 sub. V.). Takovou substituci však poslední pořízení Josefa L. ve prospěch mužského potomka některé z dcer zůstavitelových z prvního manželství neobsahuje, neboť ponechává substituce Marii L. na vůli, »zdali se rozhodne sama k ujmutí knihovnímu do vlastnictví anebo přímo nechá připsati celý majetek na některého syna mé dcery z prvého manželství, Boženy nebo Jaroslavy«, pokud se týká dává universální dědičce dceři Marii a substituce, pozůstalé manželce Marii, právo »rozhodnouti předem, třeba za svého života o nástupci na tento majetek, když dcera by byla bezdětná«. I když se dále, praví, že to musí býti »potomek mých dcer z prvého manželství, který bude zdráv, schopen vésti hospodářství a podnik odborně a musí býti odborně hospodářsky vzdělán, charakter spořivý s určitou delší praxí na některém z předních velkostatků«, není tím vyhověno § 564 obč. zák., neboť jest jasné, že zůstavitel přenechává jmenování onoho dalšího substituta výroku třetí osoby, pokud se týká třetích osob, takže o žádnou substituci nejde. Nemusil proto pozůstalostní soud postupovati podle shora řečených §§ 75 a 77. č. 3 nesp. pat. a mohl tudíž přes § 158 nesp. pat. odevzdací listinu vydati. Za toho stavu věci netřeba se zabývati otázkami, týkajícími se průmyslového podniku zůstavitelova, totiž cihelny, ježto řešení těch otázek se hledíc na rozhodnutí nejvyššího soudu stalo zbytečným. Konečně se podotýká, že přes to, že nejde o fideikomisární substituci, odevzdací listina k návrhu dědičky a její matky respektuje ustanovení posledního pořízení a stala se v té příčině odevzdací listina pravoplatnou.

Citace:

č. 16584. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 815-818.